ARCHIV

Mrtvé probouzeti

Premiér Paroubek jako by si oblíbil britský kriminální seriál Mrtvé probouzeti. Dvakrát NE evropské ústavě mu nestačí, chce v procesu schvalování ústavy v Česku pokračovat, děj se co děj. Logický požadavek lidovců vyčkat byl odmítnut, Stanislav Gross prohlašuje nadurděně na adresu lidovců, že se chovají jako lidovci. Jako kdo by se podle něj měli chovat, nepoví. Že se sám chová jako socialista, mu připadá normální a normální to také je. Nenormální je ovšem snaha za každou cenu schvalovat něco, co podťato Francouzi a Nizozemci zhaslo jak život Dantonův. Tělo bez hlavy a hlava bez těla. Ústava je mrtva, ať žije ústava! Když mohl křísit mrtvé Ježíš z Nazaretu, proč ne socialisté. Zarputilost hodná podivu, ačkoliv na místě by byla chladná úvaha, k čemu vlastně došlo a proč. Věcná analýza problému a hledání odpovědi na otázku, čím vlastně EU chce být, kam má namířeno, proti komu a proč se chce vymezovat, jakým způsobem toho chce dosáhnout a za jakou cenu.

Na ústavní smlouvě pro Evropu je pozoruhodná jedna věc: jejími odpůrci jsou ti, kteří si myslí, že je příliš liberální i ti, kteří ji pokládají za příliš socialistickou, což znamená, že nejde o jednostranné výhrady, ale že text irituje jistou část levice i pravice, i když důvody jsou rozličné, avšak vůle nerovná. Když jsem se pustil po jejím zveřejnění do čtení evropské ústavy a probral se celým textem, když jsem znaven jak po dálkovém pochodu dospěl k části poslední, musel jsem si klást zákonitě otázku, zda je vše, co je v dokumentu uvedeno, nutné a nezbytné. A pak jsem sáhnul do knihovny a vytáhl ústavu českou z prosince 1992 a zjistil, že lze také sepsat ústavu, kde jsou pouze ty nejzákladnější a nezbytné věci: moc zákonodárná, výkonná, soudní, hlava o české národní bance, hlava o územní samosprávě a konec, hlava osmá to pěkně uzavře, se čtením je člověk hotov a i když se dá najít dost věcí, které odporují logice, již si jeden osvojil, ocení stručnost a věcnost, s níž byl tento právní dokument sepsán.

Někdo tvrdí, že se EU podobá RVHP, což jiní považují za urážku, aniž kdo jasně řekl, zda toto tvrzení drží za urážku EU či RVHP, ale čteme-li ve třetí části články o hospodářských politikách, jako bychom se navraceli do dob plánovaného socialistického hospodářství. Má-li například co dělat v ústavě oddíl 9, týkající se výzkumu a technologického rozvoje a vesmíru, mohli by odpovědět odborníci na ústavní právo pan profesor Jičínský nebo pan senátor Pithart, kteří se podíleli na vzniku československé socialistické ústavy z roku 1960, mohli by vysvětlit, jak se do ústavy systémově takovéhle oddíly hodí a zda náhodou nepatří spolu s jinými články mimo rámec ústavy do evropských zákoníků nebo třeba do smetí. Pokud ovšem nechce EU v rámci svého vědeckého a kosmického programu dohnat a předehnat nejen USA, ale doběhnout i Putina. Otevřeme-li ústavu z roku 1960, zjistíme, že není kdovíjak dlouhá, je soudružsky rázná a věcná, hlav má devět jako každá správná saň a hotovo. Ústavní zákon o československé federaci má hlav osm, současná česká ústava rovněž osm. Evropská ústava má těch hlav pětaosmdesát! Přitom je zjevné, že by k politickému fungování EU stačila pouze část první a druhá, a ještě tak hlava VI. z části třetí v níž se zmiňuje Evropský parlament a Evropská rada, ať už si o způsobech volby a hlasování, kvalifikovaných většin a proporcionalitě myslíme cokoliv. Jenže se zdá, že někomu to nestačí, a tak směšuje v právní dokument nemalého významu vše, co mu přijde pod ruku a co bylo doposud řešeno systémově zcela jinak. Vyjevuje se otázka, zda ekonomické dohody, které platily v EHS ještě před Maastrichtskou smlouvou a smlouvou z Nice a platily v jistých obměnách i po ní, byly bez Ústavy pro Evropu k ničemu. Jistě že nebyly a fungovaly stejně jako fungují doposud. Proč je tedy mocí mermo cpát tam, kam evidentně nepatří je záhadou nikým neobjasněnou.

Ještě větší záhadou je ovšem, proč seriózní debata o ústavě v Česku nenastala před oním dvojím debaklem. Znalci ústavního práva si dali zjevně bobříka mlčení, možná, že se v rámci jakési falešné politické korektnosti báli vzkřiknout, že král je nahý a Ústava se podobá dortu, který pekl pejsek s kočičkou. Když tuhle zjevnou pravdu náhodou někdo vyjevil, jako kupříkladu hlava státu, anebo euroskeptici a eurorealisté, byl okamžitě oheň na střeše. Argumentovalo se velmi nevěcně, byl napadán mluvčí, nikoliv jeho věcně a logicky vyvraceny jeho argumenty, skutečná diskuse, hodná toho slova, nikde. Přitom stačilo požádat odborníky na ústavní právo, nikoliv vrcholné politiky poziční nebo opoziční, aby sedli s tužkou v ruce a sdělili, co by dle svého nejlepšího vědomí a svědomí vyškrtali, jak by dokument zpřehlednili a učinili stravitelným a hlavně logickým. Má přece jít o základní dokument, který by měl nějaké to desetiletí vydržet. Zatím jde po mém soudu o základní omyl. Omyl v tom, že bychom se měli pokoušet probouzet mrtvé. Samovolný potrat je totiž vždycky definitivní, ať se nám to líbí či nikoliv.

David Jan Novotný