ARCHIV

Stalinova posmrtná potupa

Texaský kovboj Bush zvládl obtížnou roli chodce po provaze vysoko nad manéží bez ochranné sítě. Během pětidenní cesty evropským směrem stačil navštívit Lotyšsko, kde v projevu v hlavním městě (Riga) velebil blahodárnou přednost nezávislosti a svobody, získané po půl století sovětského temna. Sovětskou okupaci východní Evropy charakterizoval jako „jednu z největších nespravedlností v dějinách.“ Načež v pondělí 9. května zasedl v Moskvě na tribuně hned vedle svého hostitele Putina shlédnout majestátní přehlídku, oslavující šedesáté výročí vítězství v druhé světové válce. Načež v úterý 10. května jako první americký prezident v historii, chráněn neprůstřelným sklem, promluvil k rekordně značnému davu v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, s městskou radnicí za zády, s gruzínskými a americkými prapory a s velikánským transparentem se slovy OSLAVA SVOBODY A DEMOKRACIE nad hlavou. Nadšeně přivítán na Kavkaze, rodné to půdě Josipa Visarionoviče Džugašviliho, tam kde přepadával banky a vymáhal výkupné k naplnění stranické kasy. Napřed Stalinovi uprchla k imperialistům vlastní dcera a teď i tato, ještě značnější, potupa.

Na náměstí plno růží. S takovými totiž v roce 2003 spěchal nynější prezident Michal Saakašvili svrhnout svého předchůdce Ševarnadzeho, což se kupodivu bezbolestně povedlo. Tak došlo ke změně režimu, kterou Washington původně odmítal uznat. Nová hlava státu, právník, věk 37 let, studoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku čili tam, kde v dřívější generaci jsem získal doktorský klobouček jakož i získala krajanka Madeleine Korbelová. Ve školních lavicích tam tehdy též sedávali Karel Koecher, estébácký špion, a Oleg Kalugin, pozdější kágébácký generál.

„Žijeme v historické době, kdy svoboda kráčí vpřed, od Černého moře ke Kaspickému moři, k Perskému zálivu a ještě dál,“ tvrdil Bush, aniž by tak mínil urazit svého včerejšího hostitele Putina, jenž dosud nevyklidil zbývající dvě ruské vojenské posádky z gruzínského území a nadále podporuje proruské separatisty ve dvou enklávách – Abcházii a Jižní Osetiji. Tbiliská veleudálost neproběhla bez zádrhelů. Ampliony selhaly při uvítacím projevu Saakašviliho jakož i při hraní gruzínské hymny. Davy však slyšely Bushova varovná slova, že nedávný úspěch ve volbách na cestě k demokracii je jenom začátek, že mnoho překážek se musí zdolávat a práce to bude obtížná – což Češi, zaživší svou sametovou revoluci, dobře vědí.

***

Bush už na své první evropské cestě v roce 2001, ještě před katastrofou 9/11, otevřel starou skříň se stále tam harašícím kostlivcem jménem JALTA. „Nikdy víc Mnichov, nikdy již Jalta!“ tehdy prohlásil a tím i informoval, jak radikálního idealistu budeme mít před sebou. Na rozdíl od F. D. Roosevelta a všech jeho následovníků v úřadě, tento Bush začal dávat přednost riziku zavádění demokratických experimentů v končinách, kde dosud převládal autokratický pořádek. To i za cenu podemletí přetrvávajícího feudalismu se středověkou tváří, který dřív příliš nevadil, jen když ropa z arabské pouště nadále bezkonfliktně přitékala.

A nyní se Bush vrací k Jaltě, oprávněné příčině špatného svědomí západních kruhů, pokud jsou ochotny si něco takového připustit. Byl nebo to nebyl cynický výprodej, hození přes palubu malých nevinných těmi velkými a proto posléze značně vinnými? Nebo tehdejší západní spojence snad Sověti oblafli, zmátli, dalo či nedalo se tehdy vůbec něco dělat? Nám Čechům sloužila Jalta jako báječná výmluva s populárním refrénem, jak jsme malí, bezbranní, znovu zrazení – ač tedy jsme byli jedinou zemi, v níž komunisté ve svobodných volbách v roce 1946 zvítězili, na rozdíl, velký to rozdíl, od Sověty okupovaného Rakouska a Finska. A třeba si český národ svůj neblahý rekord nepoučitelně zopakuje.

O Jaltě byly napsány veletucty knih, já se jí zabýval v semináři o zahraniční politice velmocí. K opakované otázce, zda se dalo tehdy něco užitečného dělat, odpovídám odkazem na citát, přisuzovaný Trockému, který údajně řekl: „Hloupost je lidské právo, ale soudruh Stalin toto právo zneužívá.“ Nelze obviňovat tehdy insulární Američany z nedostatečné orientace, ale po hororu kolektivizace, komunisty zaranžovaného hladomoru, který stál miliony životů, po čistkách, moskevských procesech, se spoustou dokumentace o skutečné pravdě, představitelé státu neměli právo na své prokazovaně opakované ignorantství. A to bylo v národě dost endemické. V roce 1943, vlivný týdeník Life na otázku čtenáře definoval NKVD jako sovětskou obdobu americké FBI.

Konference v Jaltě se uskutečnila v únoru 1945, kdy Roosevelt byl již značně nemocný a v životě mu zbývaly pouhé dva měsíce. Jeho důvěrným poradcem byl Alger Hiss, později odhalený jako sovětský špion. Roosevelt opakovaně tvrdil, že on si se Stalinem snadno poradí (I can handle uncle Joe) a dokonce vyjádřil přesvědčení, že za největší problém světa pokládá britský imperialismus. Stalin lichotil Rooseveltovi a navrhoval ho do role předsedajícího, který aby rozhodoval časté rozepře mezi lišákem Stalinem a s oprávněnými frustracemi zápolícím Churchillem. Jako polehčující okolnost lze přiznat Američanům snahu přimět Sověty, aby vstoupili do války proti Japonsku.

V únoru 1945 se na atomové bombě ještě pracovalo, za dalších pár měsíců byla hotova a sovětská asistence pak již k nepotřebě.

Jakožto Plzeňák si tuze dobře pamatuji na příjezd americké armády 6. května 1945. Tanky se vydaly směrem k Praze a za Rokycany se zastavily. Tak dohodnuto na nejvyšších politických místech a generál George Patton musel poslechnout.

Tohle byl téměř zanedbatelný ústupek Sovětům v porovnání s ochotou Američanů a zejména Britů násilně vracet sovětské občany do Stalinovy náruče. Po skončení války statisíce se jich nacházelo na území poražené německé říše – vojáci vlasovci a jim podobní nacionalisté, bývalí zajatci rudoarmějci, civilisté, nakomandovaní na otrocké práce.

Následoval i jejich nedobrovolný návrat od opačného břehu Atlantiku. Sovětští občané, jimž osud přisoudil navléct uniformu v jakési službě Němcům a pak se ocitli v americkém zajetí, při zprávě o hrozící repatriaci se jí všemi způsoby snažili vyhnout. Prosili, prchali, snažili to řešit sebevraždou, ale málo platné, rozkaz je rozkaz, šup s nimi domů, tam na ně čeká Uncle Joe. Zájemcům doporučuji seznámit se s tímto druhem literatury, jakkoliv je otřesná. Případ z rakouských Tyrol v britské okupační zóně, kde se ocitlo pár set protikomunistických kozáků – muži, ženy, děti. Po obdržení zprávy o jejich budoucím osudu, následné ráno dostavivší se jednotky zvládnout nucený transport neměly koho transportovat – všude jen samé mrtvoly, volba sebevraždy před návratem do sovětské vlasti. Britští oficíři vědomě lhali, slibovali nesplnitelné, způsobili tragédie. Jeden z nich se mi po letech svěřil, že ho dosud pronásledují noční můry.

Tato v Jaltě rovněž přiklepnutá víc než epizoda, která způsobila když ne okamžitou smrt, tak zničený život statisícům, se nijak nepřipomíná.

Ota Ulč