ARCHIV

Chyba v ústavě

Současný střet mezi Hradem a Strakovou akademií ohledně tvorby a prezentace naší zahraniční politiky má (jako většina věcí z tohoto světa) hned několik příčin, a lze je seřadit od okamžitých k „historicky podmíněným“: premiérova snaha předvést dobře metoucí nové koště, konfliktní povaha hlavy státu, výsledky prezidentské volby z roku 2003, ústava z roku 1992.

Řada komentátorů se shoduje v tom, že chyba je skutečně již v samotné ústavě, která jednotlivé kompetence nedefinuje a neodděluje sdostatek jednoznačně. Budeme-li sledovat tuto nit, nedojdeme ovšem pouze k roku 1992, ba ani k „tradicím první republiky“, ale ještě o kus dále (nebo zpět?), až do sedmdesátých let předminulého století, kdy Francie, tato laboratoř evropských politických systémů, hledala nějakou přijatelnou ústavu po zhroucení druhého císařství.

V populárních Dějinách 20. století od Paula Johnsona najdeme zmínku o tom, že francouzské ústavodárné shromáždění z roku 1875 bylo převážně monarchistické, ale nedokázalo se shodnout na osobě krále, takže císařství bylo nakonec vystřídáno republikou. Ústavní zákon z tohoto roku byl však právě proto, že ho tvořili royalisté, formulován tak, aby – jak píše André Maurois ve svých Dějinách Francie – „umožnil návrat krále“.

Již v roce 1873 přijal maršál Mac-Mahon úřad prezidenta pouze po ujištění, že návrat monarchie je otázkou času a jeho posláním bude včas uvolnit místo legitimnímu panovníkovi. Nová ústava byla pak střižena podle toho: prezident měl postavení konstitučního monarchy (který jej měl bezbolestně vystřídat), jeho úřad byl sedmiletý (co kdyby se hledání krále vleklo?) a neměl být volen plebiscitem, aby se z něj zase nevyklubal císař (jako z Napoleona III.).

Takto, za velkých zmatků a pod tlakem roztodivných okolností, vznikl velmi zvláštní tvor, v politické zoologii nejlépe popsatelný jako „prezident evropský“, de facto prezident-regent, dočasně zastupující krále, který však nikdy nepřijde. A ve stejný okamžik tak vznikla i podivná koexistence prezidenta a premiéra, nesmyslná duplicita výkonné moci, nad kterou mohou Američané jenom kroutit hlavou.

Není pochyb o tom, že každý stabilní systém musí mít vedle momentálního vítěze posledních voleb i nějaký nadčasový symbol státnosti a záruku národní jednoty. A nemusí jím být vždy král. V USA je tím, co stojí nad stranami a střídajícími se prezidenty, samotná ústava, platná již přes dvě století.

Co ale zůstalo evropským „republikám“? Volený král (a čím jiným je evropský prezident?) musí své postoje chtě nechtě přizpůsobovat „momentální sitaci“, a nemůže proto být nadčasovým prvkem či symbolem kontinuity. Není jím ovšem ani „základní zákon“, neboť prezidento-premiérské ústavy nedávají kloudný smysl a neustále se přepisují. Dokud de Gaulle neprosadil přímou volbu hlavy státu, byli francouzští prezidenti žalostně slabí, dnes jsou naopak vůči premiérům nebezpečně silní, a je tedy třeba posílit i úřad předsedy vlády, nejlépe – a takový návrh už ve Francii zazněl – jeho přímou volbou! Budeme se takovou změnou – pokud k ní dojde – inspirovat i my? A může být méně vděčný úkol než nekonečné vyvažování dvou úřadů, z nichž jeden by stačilo prostě zrušit? (Ani naši čerstvě odhalenou „chybu v ústavě“ nepůjde odstranit nějakou jednoznačnější formulací, někde něco malinko ubrat a jinde malinko přidat.)

Je zajímavé, že francouzský model prezidenta-regenta okopírovali i tam, kde na brzký návrat panovníka vůbec nepomýšleli. Je možné, že tvůrci ústav tuto regentskou povahu hlavy státu přehlédli? Anebo se u Evropanů projevil strach z vakua, které by zde zůstalo, kdyby král zmizel beze stopy? A je tedy potom monarchie tou nejlepší formou vlády? Možná, ale jistě ne v USA. Tedy alespoň v Evropě? Možná, ale jistě ne pro Švýcary. Není nutné vypisovat soutěž mezi Republikou a Monarchií a posuzovat, která je „lepší“ nebo „horší“. Je však užitečné se pro jednu rozhodnout a nepěstovat hybridní nedochůdčata.

Na závěr malá perlička týkající se marného hledání vhodné „osoby“ v roce 1875. Dočasný zástupce krále v masce prezidenta se v ústavě třetí republiky skutečně objevil proto, že vhodný následník trůnu nebyl v danou chvíli k dispozici, zpočátku byli ovšem všichni zajedno, že jím bude hrabě de Chambord z hlavní bourbonské linie. Ten si však stanovil nepřijatelnou podmínku, návrat bílé vlajky namísto revoluční tříbarevné, a nehodlal z ní slevit: „Žádáte ode mne, abych obětoval svou čest. Má osoba není nic, můj princip je vše.“

Zní to poněkud staromódně, zejména po zkušenostech dvacátého století, kdy byl jakýkoli princip tak snadno obětován okamžitým zájmům. A dvojnásob staromódně v Čechách, neboť naši novodobí státníci se řídí „filosofií“ docela jinou: „Je mi lhostejné s jakým programem a s jakými spojenci: hlavně to musím být já.“

Martin Vrba