ARCHIV

Schröder manévruje Německo do ofsajdu

Hans-Ulrich Klose

(úryvek)

Abych doložil skutečnost, že k zahraniční politice Schröderovy vlády mají přední němečtí publicisté a politici řadu výhrad, a že tedy, mluvíme-li o "německé politice", mluvíme jen o politice nynější vládní koalice, uvádím překlad pozoruhodného článku německého sociálně demokratického politika Hanse-Ulricha Kloseho, který vyšel minulý týden ve Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Hans-Ulrich Klose (1937) německý politik, poslanec Spolkového sněmu za SPD, v letech 1991-4 předseda poslanecké frakce SPD, do září 2002 předseda zahraničního výboru Spolkového sněmu; tuto funkci ztratil pro neshody s kancléřem Schröderem v otázkách zahraniční politiky.

…Kdo nezná americkou filosofii Safe-haven (zabezpečení, ochránění), nedokáže skutečně ocenit, co pro Ameriku znamenalo 11. září 2001. Ukázalo se, že Amerika jako bezpečné útočiště přestala být bezpečnou. Byla napadena vraždychtivým a nevypočitatelným protivníkem. Nebezpečí přišlo zvenčí a muselo být zvládnuto. Válka proti teroru je pro Američany skutečně válkou, v níž se Amerika cítí být na pozici toho, kdo se brání. To je v každém případě společné pojetí všech Američanů, i těch, kteří se v dnešní debatě vyslovují proti válce v Iráku.

Evropa to vidí jinak. Lidé tady se necítí být ve válce, protože - což je následek dvou světových válek - mají o válce jiné představy. A protože mají jiné představy, nechápou, že politika americké vlády je z jejího pohledu defenzivní, zatímco v Evropě ji chápou jako agresivní.

Jak to souvisí s tématem Irák? Souvisí to, protože ve Spojených státech se bezprostředně po útocích v New Yorku a Washingtonu diskutovalo se zvláštní intenzitou o jedné otázce: co by se stalo, kdyby teroristé nepoužili jako zbraně jen letadla, ale kdyby byli navíc vlastnili a nasadili i zbraně hromadného ničení? Odpověď na tuto otázku byla prostá a šokující: pak by nebylo zahynulo 3000, nýbrž stokrát 3000 lidí. Reálné ohrožení, jemuž se napříště cítí být vystavena Amerika - a nejen Amerika, i Evropa - přichází od teroristů, naprogramovaných na vraždění, kteří přitom disponují zbraněmi hromadného ničení.

Je známo, že se Al Kajda v každém případě pokusila opatřit si takové prostředky. A že tento pokus zatím nevyšel. Američané se však obávají, že by se příští pokusy mohly zdařit, především když tak zvané darebácké státy (to není moc šťastný pojem) ty prostředky hromadného ničení mají. Je opravdu strašná představa, že by tyto zbraně byly předány dál nebo se vymkly kontrole.

Přesně zde přichází v úvahu Irák, který zbraně hromadného ničení vlastní a už je dvakrát použil - jednou proti vlastnímu obyvatelstvu na severu a podruhé ve válce proti Iránu. Slabinou americké pozice je, že doposud nebylo bezpečně prokázáno žádné spojení mezi Saddámem Husajnem a Al Kajdou. Slabost evropské a německé politiky je v tom, že podceňuje možné nebezpečí, které představuje, případně by mohl v budoucnosti představovat Saddám Husejn, a nedává žádnou odpověď na velmi aktuální otázku, jak jinak může být Irák donucen odzbrojit než vojenským tlakem. Když kancléř říká, že "bojuje" za mírové řešení, zní to dobře, ale ve skutečnosti je to rétorika, která nikam nevede, která reaguje spíš na nálady v německé společnosti než na faktické ohrožení. A právě tato rétorika, která si nárokuje odpovědnost (za mír), ale nepřijímá faktickou odpovědnost, nás vmanévrovala do ofsajdu. I v Evropě.

K tomu přispěly především dvě chyby: jednak dal kancléř své řeči na úvod volební kampaně, její vnitropolitické a zahraničněpolitické části, nadpis o "německé cestě". Musel přece vědět, že kolektivní paměť našich evropských sousedů sleduje německé cesty v zahraniční politice s krajní nedůvěrou! A jednak vyhlásil své nevyžádané ne každému vojenskému řešení, aniž by konzultoval evropské partnery, především Francii, a Spojené státy. Udělal tak přesně to, co vyčítá Američanům: totiž jejich sklon jednat unilaterálně. A zároveň tím porušil základní principy německé zahraniční politiky po druhé světové válce. Už nikdy nehledat zvláštní německé cesty, které vedou nutně do ofsajdu, vždy jednat multilaterálně ve spojení s partnery - to byla (je?) společná zahraničněpolitická filosofie, která nám nakonec přinesla i německou jednotu, se souhlasem všech našich sousedů a se zvláštní podporou Spojených států amerických.

Nevím, zda je smysluplné a vhodné srovnávat kancléře s Vilémem II. Císař nebyl zběhlý ve styku s médii, to se o Schröderovi nedá říci. Navíc i rétorika je odlišná, následky jsou nesrovnatelné. Každopádně lze říci aspoň to, že odhad následků - pokud ho vůbec prováděli - byl a je u obou chybný.

Nikdo nechce tvrdit, že by snad spolkový kancléř chtěl naši zemi vědomě vést do konfrontace se Spojenými státy a do německého ofsajdu. Nedá se ovšem popřít, že je to výsledek jeho vnitropoliticky motivované rétoriky. Bohužel.

Hans-Ulrich Klose, Frankfurter Allgemeine Zeitung 14. 2. 2003