ARCHIV

Divoký odsun 1945 v Boru u České Lípy

V posledním roce jsem se snažil doplnit "nedopsanou stránku" z historie Nového Boru - veřejnou popravu německých civilistů v červnu 1945. Na počátku stály tři odlišné verze události: popis kronikáře z roku 1995, svědectví odsunutého učitele Lehmanna z roku 1950 na internetu a zpráva Ministerstva vnitra z roku 1947. Ověřoval jsem dostupné údaje v archivech a hovořil s pamětníky, žádný z nich ale tehdy nebyl na náměstí celý den. Je příznačné, že ještě dnes mě prakticky všichni požádali, abych nezveřejňoval jejich jména. Někteří se navíc podivili, že se "o tom" vůbec může veřejně napsat...

V Novoborském měsíčníku jsem postupně zveřejnil tři články. Tento text je závěrečným shrnutím toho, co se mi podařilo zjistit:

2. června 1945 zastřelili gardisté na náměstí 8 německých civilistů.

Vstup obnovené československé armády do života města v závěru května 1945 výrazně předznamenal změnu poměrů ve městě a okolí. Prvním činem... se stalo vyhlášení stanného práva a provedení rázných prohlídek ve všech německých domácnostech, jak jsou plněny příkazy k odevzdání střelných a loveckých zbraní, nábojů, vojenské výzbroje a výstroje i rozhlasových přijímačů... Velitel pěšího pluku 47... vydal rozkaz k zastřelení 8 zdejších porušitelů tohoto nařízení veřejně na borském náměstí a k ponechání 24 hodin pro výstrahu. V sobotu 2. června byl tento rozkaz vykonán..., když byli předtím odsouzení nuceni provádět před zraky veřejnosti různé fyzické úkony do vysílení... Podle svědectví bývalých členů národního výboru byl během popravy držen městský orgán pod dohledem vojenských stráží v izolaci v budově radnice. Dr. Jindra v Novoborském měsíčníku 6/1995 takto popsal, co před deseti lety bylo o události známo. V úryvku jsem už opravil chybné datum: poprava v sobotu 2. června je potvrzena rozkazem pplk. Sekáče, zápisem v hřbitovní knize města, a také účastníky svatby v neděli 3. června, kdy mrtví ještě leželi na novoborském náměstí.

Byli to tito obyvatelé Nového Boru (ing. Richter bydlel v blízkém Janově):

Malíř skla Eduard Hortig (79 let), obuvník Johann Langer (72 let), majitel rafinerie skla Eduard Podbira (79 let), podnikatelé Albert Rachmann (35 let) a Heinz Rachmann (26 let), vedoucí provozu ing. Herbert Franz Richter (28 let), obchodnice Ilsa Wernerová (29 let) a pokladní v kině Martha Wernerová (41 let).

Poprava byla vykonána bez souhlasu a dokonce proti vůli národního výboru.

Dokazuje to zápis schůze MNV v Boru u Č. Lípy 5. června 1945, z kterého cituje i dr. Jindra ve svém článku: Předseda Taisler podal zprávu o schůzi okr. nár. výb. v Č. Lípě a zvlášť podotknul, že události v Boru v sobotu dne 2. 6. 1945 (opravené datum) byly ostře kritisovány. Akce provedená vojskem zavdala příčinu k stížnostem chudých dělnických rodin. Jednání některých důstojníků neodpovídá dnešní době. Vojsko musí se říditi podle hlasu lidu a nemůže bez vědomí Nár. výb. zakročovati, anebo rozhodovati. Dále oznámil pan předseda, že rozsudek na náměstí byl proveden z rozkazu podpl. Sekáče a bez slyšení Nár. výb. Ruský velitel ve Cvikově neuznal veřejné trýznění něm. provinilců na náměstí za správné a chce o tom podati hlášení nadřízeným velitelům. Zpráva byla vzata na vědomí se souhlasem všech přítomných.

Údaj o počtu 8 "porušitelů tohoto nařízení" není pravdivý.

Pamětníci se shodují, že před popravčí četou stálo 7 osob - poprava prý byla odplatou za 7 zastřelených vůdců Rumburské vzpoury z května 1918. Paní T. pozorovala události z oken pošty: Nakonec se 7 odsouzených muselo postavit do řady u východní zdi radnice a byli popravčí četou zastřeleni... Po chvíli se Albert Rachmann - pravděpodobně v šoku ze smrti svého bratra - rozběhl kolem severní strany radnice pryč z náměstí. Někteří vojáci běželi za ním, jiní se mu snažili nadběhnout kolem jižní strany. Viděla jsem, že ho zastřelili (při pohledu od pošty) na chodníku vlevo od radniční budovy. Pak ho zřejmě přenesli k popraveným.

Rozsudek smrti byl napsán - nebo přepsán - až po popravě.

Rozkaz velitele pěšího pluku 47 pplk. Josefa Sekáče z 2. června 1945 uvádí seznamy zadržených. Při náhlé prohlídce domů, zahrad a příslušných místností bylo nalezeno toto:

1. střelné zbraně u (seznam 8 osob včetně obou bratrů Rachmannových);

2. lovecké pušky, bodné a sečné zbraně atd. (4 osoby);

3. náboje, vojenská výzbroj a výstroj (6 osob);

4. radia (13 osob, mezi nimi MUDr. Träger Alfred; a původně také Rachmann Jindřich, tj. Heinz, jméno je ale přeškrtáno tužkou)

k ad 1. Provinivší se budou zastřeleni na náměstí a pro výstrahu zůstanou na místě 24 hod. Po této lhůtě MNV se postará o pohřbení.

k ad 2. Jako osoby neznající kázně vypovídám z úseku za státní hranice směrem severním a MNV jich do 12 hod. po obdržení tohoto rozkazu i s rodinami shromáždí a vojenská stráž je doprovodí jako nežádoucí cizince na státní hranici. S sebou mohou vzíti pro osobu 30 kg zavazadel včetně potravin. Rodiny vyjmenované v ad 1 budou odeslány tak jako výše řečeno.

k ad 3 a ad 4. Bude s nimi naloženo tak jak řečeno v ad 2.

Z porovnání seznamů 1 a 4 je zřejmé, že rozkaz měl dodatečně ospravedlnit také smrt druhého z bratrů Rachmannových: původně měl být zastřelen jen starší Albert, protože mladší Jindřich byl uveden v seznamu 4 (rádia). Očití svědkové i německé prameny však popisují útěk staršího Alberta - před popravčí četou tedy stál mladší Jindřich (Heinz)! Když Albert - pozdě - zjistil, že Heinz byl popraven místo něho, nemohl být jeho "pokus o útěk" vlastně bilanční sebevraždou?

Ani nálezy zbraní uvedené v rozkazu nejsou důvěryhodné.

Proč nebyly zastřeleny další 4 osoby, jestliže u nich gardisté skutečně našli lovecké pušky? Odsunutý učitel Lehmann ve svém svědectví na internetu zmiňuje jedinou "zbraň" - starý bajonet, který si Podbirův bratr, účastník Pruské války v roce 1866, ponechal jako suvenýr bez Podbirova vědomí. Pamětníci hovoří o zastřelených jako o náhodně vybraných civilistech, kterým možná zbraně někdo jen podstrčil, pokud je vůbec doma měli... Nalezené zbraně totiž nebyly vystaveny, nikdo z pamětníků je neviděl, neexistuje ani podrobný výčet nálezů, který bychom očekávali v příloze rozkazu - rozsudku smrti.

Pěší pluk 47 tvořili revoluční gardisté - dobrovolníci.

Vojenský archiv v Praze uvádí, že pěší pluk 47 sídlil před válkou v Mladé Boleslavi. 18. května 1945 tam byl bez souhlasu nejvyššího velení československé armády obnoven jako "samozvaný" a pak od konce května operoval v oblasti Boru u České Lípy. To naznačuje, jakým mužům pplk. Sekáč velel.

Před popravou byli odsouzení vystaveni násilí.

Německé prameny popisují, čemu byli odsouzení podrobeni (domovní prohlídky začaly ráno, zastřeleni byli až po páté hodině odpoledne): Tito lidé si museli kleknout na dlažbu... a potom je... bili gumovými obušky do obnažené horní části těla a přes chodidla, dokud ubohé oběti neztratily vědomí. Potom jim polili hlavu studenou vodou, aby je vzkřísili, a mučení pokračovalo... Jsou přinuceni držet vlajky s hákovým křížem ve zvednutých rukách; když ruce ochabnou, práskají rány bičem do obličeje, přes ruce, do trupu... Primář nemocnice dr. Alfred Träger, postavou obr, přinucený bít své krajany. Když je šetří, prší rány na něho... Oběma ženám vrážejí pod každý nehet na prstech jehlu... Bití potvrzují i očití svědkové pan R. a paní T.: Na dlažbě ležela skupinka německých civilistů - byly mezi nimi i ženy. Vojáci je zrovna polévali kýbly s vodou, aby se vzpamatovali... Trýznění odsouzených trvalo bez přestávky až do pozdního odpoledne. Celou tu dobu nedostali nic najíst ani napít, nesměli si odpočinout. Dokonce si vzpomínám, že obě ženy si musely odbývat malou potřebu v dřepu na místě před tolika lidmi. Dodnes se stydím o tom vyprávět...

Následující den bylo vyhnáno do Německa nejméně 23 osob.

V rozkazu je uvedeno 31 zadržených. Z nich 7 bylo "vybráno" k zastřelení, druhý z bratrů Rachmannových přišel o život vlastně nedopatřením (ve městě plném vojáků přece neměl naději, že by se útěk mohl podařit). Zbývajících 23 lidí - a nezjištěný počet příbuzných, kteří nejsou jmenovitě uvedeni! - bylo v neděli brzo ráno vypovězeno za hranice.

Cestou byl zavražděn devátý civilista, primář MUDr. Alfred Träger (47 let).

Mezi vypovězenými byl primář místní nemocnice (seznam 4). O jeho smrti vypovídá článek v krajanském dvouměsíčníku "Heimatnachrichten" 1/1997: Ti, kteří přežili, jsou uvězněni v jedné cele a v noci nákladním autem odvezeni a vyloženi v Sebnitz. Dr. Trägera cestou přinutí vystoupit a ubijí lopatou... Sám si prý předtím musel vykopat v lese hrob.

A závěr?

"Akci" gardistů tedy vzápětí odsoudil nejen místní a okresní národní výbor, ale i oblastní velitel Rudé armády. Za oprávněnou ji nepovažují ani novoborští pamětníci, s kterými jsem mluvil (kromě jediné paní, která mi vytkla, že "se zastávám henleinovců"). Skláním se před tím, co ti lidé před smrtí vytrpěli, řekl mi jeden starší občan Nového Boru, mimochodem Čech. Osm zastřelených leží v hromadném hrobě v lesíku za Lesním hřbitovem. V těch místech prý bývala tzv. Pferdeloch, kam se v době kolem I. světové války odklízeli uhynulí koně... Neměli bychom - aspoň po šedesáti letech - označit hrob osmi novoborských Němců nápisem a křížem?

P.S.: V rámci letošních oslav konce války se představitelé města zmínili také o devíti zabitých civilistech a položili na jejich památku ke kamennému kříži uprostřed hřbitova kytici se stuhou obětem 2. světové války město Nový Bor.

Jan Tichý