16.5. - 21.5.2005

ARCHIV

Prohlášení 31. synodu ČCE

Mezi otázky, kterými se naše církev dlouhodobě zabývá, patří i česko-německé soužití, minulé, současné i budoucí. Svědčí o tom zásadní dokument “Smíření mezi Čechy a Němci“, který synod naší církve přijal před deseti lety. V něm naše církev mimo jiné prosí ty, kdo byli poválce z Československa odsunuti, aby „nahlédli hloubku traumatu, které bylo předtím způsobeno z německé strany Čechům podílem na rozbití společného demokratického státu a uvržením celého českého národa na pokraj záhuby“.

Jako příslušníci českého národa ve dnech 60. výročí konce II. světové války v Evropě myslíme také na naše viny, zvláště na zločiny, jichž se po válce dopouštěli někteří Češi na Němcích, i na to, že dosud nebyl zrušen tzv. „amnestijní zákon“ č.115 z 8.5.1946, který tyto zločiny prominul. K našim dluhům patří také ocenění československých občanů německé národnosti, kteří se i za cenu osobních obětí postavili proti nacismu.

Jsme přesvědčeni, že tyto a další českou společností nepojmenované, nevyznané a nenapravené viny zatěžují naše národní vědomí a ztěžují nám i naši integraci do společné Evropy. Jsme si jisti, že smíření neodsouvá minulost do zapomnění, naopak umožňuje temné stránky minulosti vědomě zažehnávat a na pozitivní činy, myšlenky a vztahy našich předchůdců vědomě navazovat.

Žádáme proto vládu ČR, aby alespoň jako gesto dobré vůle urychleně odškodnila naše někdejší spoluobčany německé národnosti, kteří se postavili proti nacismu a zůstali věrni československému státu, a kteří přesto buď sdíleli poválečný osud československých Němců, či byli u nás postaveni do role neplnoprávných občanů.

Parlament ČR žádáme, aby při všem vědomí problematičnosti posuzování poválečné legislativy z hlediska dnešního mezinárodního práva alespoň zrušil zákony (např. č.115/1946), které dodnes prodlužují tehdejší bezpráví a odporují současným základním evropským hodnotám.

Dne 20.5.2005

31. synod ČCE

Poznámka editora Událostí: Události obdržely toto Prohlášení; rádi ho dáváme čtenářům k dispozici, protože každé otevřenější stanovisko ke stinným stránkám naší bezprostředně poválečné historie je cosi svátečního a jako takové má být taky pojednáno. Kromě toho nepochybujeme, že česká média většího dosahu, než jsou Události, prohlášení českých evangelíků s přehledem zignorují. Nemůžeme si však odpustit na okraj tři poznámky:

1. Vysídleným by velmi pomohlo nahlédnout „hloubku traumatu, které bylo předtím způsobeno z německé strany Čechům podílem na rozbití společného demokratického státu a uvržením celého českého národa na pokraj záhuby“, kdyby česká strana napřed nahlédla obludný rozměr křivdy, kterou jim vyhnáním a konfiskací majetku způsobila. Je nás víc, jsme silnější, nikdo nás odnikud nevyhnal, měli bychom tedy jít příkladem vstříc.

2. Pokud uznáme křivdu jen československým občanům německé národnosti, kteří se i za cenu osobních obětí postavili proti nacismu, případně těm antifašistům, kteří byli v rozporu s dikcí Benešových dekretů vyhnáni, říkáme tím, že to ostatní bylo v pořádku, a vedeme umělou čáru prostředkem společenství, kterému jsme ukřivdili. To není správné. Omluvu a případně nějaké symbolické odškodnění si zaslouží všichni.

3. Zrušit „amnestijní zákon“ by jistě bylo OK, ale jen jako první krok. Zrušit je třeba (ex nunc, protože restituce stavu před „odsunem“ samozřejmě není možná) všechny Benešovy dekrety týkající se Němců a Maďarů.