ARCHIV

Zkusme to bez Beneše

Vzývat budoucnost je vcelku snadné, nedá se s tím však vystačit za všech okolností, a už vůbec ne při naší zálibě v odhalování pomníků. Nebo si snad někdo dovede představit, že bychom na nějakém důstojném místě postavili sochu Skvělé Česko-Německé Budoucnosti? Sochu Edvarda Beneše před Černínským palácem si naproti tomu již nemusíme složitě představovat. Jde o sochu muže, zosobňujícího minulost, a to minulost, která nás a naše sousedy bolestivě rozděluje. Na rozdíl od přijetí „lex Beneš“ se v tomto případě nejedná o zbytečnou provokaci, o nedostatek taktu však docela určitě.

Je přitom téměř nemožné byť jen vyslovit Benešovo jméno, aniž bychom se nedotkli něčích citů. Celá debata kolem jeho pochybení a zásluh by byla alespoň na české straně mnohem klidnější, kdyby byl Beneš býval pátým, šestým nebo třeba patnáctým prezidentem. Problém je však mimořádně choulostivý právě proto, že Beneš byl prezidentem-spoluzakladatelem, spolupracovníkem Prezidenta-Osvoboditele! Podíváme-li se na něj bez růžových brýlí, tedy jako na bezskrupulózního taktika, který sledoval své zájmy i za cenu likvidace svobodné opozice, nepadne stín na celý stát, s kterým kdysi spojil svůj osud?

Právě zde se ovšem otvírá možnost jít na věc z opačného konce: zkusit pojmenovat, v čem byl onen stát problematický i bez toho, že jeden z jeho zakladatelů nakonec odhodil demokratické mimikry, jakmile je přestal potřebovat.

Předmnichovské Československo, pro současníky počátek lepšího světa, lze z dnešního odstupu vnímat spíše jako doznívání výjimečně kultivovaných poměrů vládnoucích v celém Předlitavsku nejpozději od roku 1867, kterým zasadila smrtelnou ránu až Velká válka.

Stále nás poněkud mate, že v Československu se slušné poměry udržely po roce 1918 o něco déle než u jeho sousedů. Jsme dokonce v pokušení zdůvodňovat tuto skutečnost naší vrozenou demokratičností, a přehlížet její skutečnou příčinu, totiž absurdní mír, který po Velké válce rozdělil Evropu na diktující vítěze a umlčené poražené – a poskytl tak prostor nejrůznějším autoritativním režimům.

Z pohledu vítěze nemusí být obludnost takového míru po nějakou dobu vůbec patrná, ale i Čechům nakonec stačilo ohromné zklamání z diplomatické prohry v roce 1938, aby už nechtěli o nějaké demokracii ani slyšet. Vydavatel Lidových novin Jan Stránský napsal v listopadu 1938 hojně citovaná slova: "Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky ... Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou - buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost." Češi se tehdy náhle probudili do světa, ovládaného silou, ale Němci, Rakušané a Maďaři v něm žili už dvacet let! Češi v něm vlastně žili také, jenže jim nevadil. Stránského myšlenka nebyla v tuzemsku tak docela nová, dotud neslýchaná, vysvětlitelná pouze všeobecným zoufalstvím druhé republiky; hned na počátku republiky první prohlásil totiž Alois Rašín něco velmi podobného: „Právo na sebeurčení je hezká fráze, ale nyní, když vyhrála Dohoda, rozhoduje síla.“

Dovolává-li se síly velmoc, může to působit nevkusně, ale sází-li na sílu malý, nepočetný národ, vypadá to jako selhání pudu sebezáchovy. Na každý pád jde o cynické přesvědčení, že svět ovládaný silou namísto práva nemusí být vůbec špatný, bude-li ovšem tato síla na „naší“ straně. Mělo nám usnadnit pochod do tábora „vítězů“, leč zavedlo nás do labyrintu neřešitelných problémů, z něhož nám nepomohou obecné fráze o „hledění do budoucna“: budeme v něm bloudit tak dlouho, dokud některé věci zřetelně nepojmenujeme. Vedle této výzvy je veškeré velebení či proklínání prezidenta Beneše jenom hrou na slepou bábu.

Martin Vrba