ARCHIV

Chirac umravňuje neposedné kandidáty

Francouzský prezident uspořádal po skončení summitu EU v Bruselu tiskovou konferenci. Poté, co se mu podařilo prosadit svou proti USA, rozhodl se, že si vyřídí účty s dotěrnými trpaslíky z Východu, kteří zapomněli na to, kdo je v Evropské unii pánem, a spustili se s Američany. Text je zároveň pobuřující a směšný. Pan prezident vyhrožuje kandidátům, že některé země patnáctky budou o jejich vstupu do EU rozhodovat v referendu a není radno je dráždit proamerickými postoji. Zapomněl přitom, že referendem se bude o vstupu rozhodovat i v kandidátských zemích a mnohý občan si položí otázku, co máme v této mírně řečeno patriarchální rodině pohledávat. Vypadá to, že se od RVHP liší jen tím, že nás nemůže vydírat vojensky (musela by to totiž napřed schválit Rada bezpečnosti), ale jen politicky.

Prosím čtenáře, aby omluvili případné nedokonalosti v překladu, mobilizoval jsem při něm všechny zbytky své vysokoškolské francouzštiny. Zde naleznete záznam tiskové konference v originále.

Tisková konference

Jacquese Chiraca, prezidenta (Francouzské republiky)

po skončení neformální mimořádné schůze Evropské rady

(Brusel, Belgie, pondělí 17. února 2003)

(úryvek)

Otázka: Pane prezidente, chtěl bych se vás zeptat na dvě věci. Především, Váš názor na dopis skupiny z Vilniusu, tedy kandidátských zemí NATO, co se týče této pozice. A pak, co řeknete zítra kandidátským zemím EU o té minikrizi, kterou jste právě prošli.

Prezident: Já jim zítra neřeknu nic, protože zítra už tu nebudu. Žertuji, samozřejmě. Ale váš kolega se ptá oprávněně. Zítra se sejde těch deset, ovšem ne těch deset z Vilniusu, deset kandidátů, kteří vstoupí v zásadě v roce 2004, a obdrží zprávu o našich poradách prostřednictvím tzv. trojky, tj. řeckého prezidenta, pana Solany a pana Prodiho.

Když tedy připomínáte stanovisko, které bylo zaujato, jde o dvě věci. Jednak jsou tu tři země, které podepsaly dopis, navržený pěti jinými zeměmi EU a týkající se té záležitosti s Irákem. Tento dopis vyvolal krizi nebo minikrizi uvnitř Evropské unie, v každém případě jako protiklad myšlenky společné evropské zahraniční politiky, a to právem. Ty tři země byly Polsko, Maďarsko a Česká republika, která to ostatně podepsala rukou svého vynikajícího prezidenta pana Havla, kterého si váží celý svět, ale který to podepsal jeden nebo dva dny předtím, než opustil svou funkci; včera řekl český premiér, že ho to nezavazuje. Ale na tom nesejde.

Pokud jde o prohlášení z Vilniusu, to je trochu jiná věc. Zahrnuje pět kandidátských zemí, tři baltské země, Slovinsko a Slovensko, dvě kandidátské země, jejichž kandidatura byla odložena, totiž Rumunsko a Bulharsko, a tři země, které zatím nemají statut kandidáta, Chorvatsko, Makedonie a Albánie.

Budu to přece jen komentovat, měl jste pravdu, když jste to zdůraznil, protože si to zaslouží zdůraznění. Pokud jde o kandidátské země, nemluvím o zemích, které nejsou kandidáty, upřímně řečeno, myslím si, že se zachovaly do určité míry lehkomyslně. Protože vstup do Evropské unie předpokládá přece jen minimum úcty k ostatním, minimální konsensus. Když však v první nesnadné záležitosti někdo začne uplatňovat své stanovisko nezávisle na domluvě s celkem, do něhož ostatně chce vstoupit, není to příliš odpovědné chování. V každém případě to není moc slušné. Tedy myslím si, že promeškali dobrou příležitost k tomu, aby mlčeli.

Dodávám, že kromě toho, že ta žádost je trochu směšná a dětinská, je také nebezpečná. Nesmíme zapomínat, že mnohé země z patnáctky budou muset schvalovat rozšíření v referendu. Víme také, že veřejné mínění přijímá rozšíření jako vždy, když se jedná o něco nového, s jistou zdrženlivostí, aniž by přesně chápalo, že je v jeho zájmu to schválit. Takže zjevně prohlášení jako to, které jste zmínil, nemůže neposílit ve veřejném mínění zemí patnáctky a zejména u těch, kde se o ratifikaci bude rozhodovat referendem, pocit nepřátelství. Takže stačí jedna jediná země, která to v referendu neschválí, aby se to neuskutečnilo. Ty země tedy nebyly, řekl bych, zároveň dejme tomu příliš slušné a trochu si neuvědomovaly nebezpečí, které obnáší, když se příliš rychle zařadí na americkou pozici.

To bych chtěl říci na toto téma.

Otázka: Pane prezidente, dopis podepsaly i další země, které jsou členy patnáctky. Proč máte právo říkat kandidátským zemím: "nemůžete to dělat takhle", když země jako Rumunsko (?), Španělsko, Itálie a Dánsko se solidarizovaly se Spojenými státy v tom, co je třeba dělat v Iráku? Proč jedni a ne ti druzí?

Prezident: Protože jedni jsou kandidáti a druzí jsou už v rodině. Když je člověk v rodině, má přece jen víc práv, než když žádá o vstup, když buší na dveře.

Pochopte to, já nikoho nekritizuji. Ale není to slušné. A vy jste ve vašem výčtu zmínil Rumunsko. Mám za to, že Rumunsko a Bulharsko byly zvláště neopatrné, že se takto zachovaly, když jejich pozice ve vztahu k Evropě je už i bez toho dost choulostivá. Pokud by byly chtěly zmenšit své naděje na vstup do Evropy, nemohly k tomu najít lepší prostředek.