ARCHIV

Paroubkova šance

Stojedničková vratká většina, kterou disponovaly obě dosavadní vlády vzešlé z voleb roku 2002, spolu se svůdnou virtuální „levicovou“ většinou ČSSD a KSČM, působí jako spolehlivý generátor politických krizí. Přitom platí, že každá další je vždy ještě o stupínek horší než ta předcházející, a to, co z ní vzejde, o další stupínek horší než to, co jí předcházelo.

Premiér Paroubek disponuje koalicí stejně málo stabilní a nesourodou jako jeho předchůdci. Pochopil ovšem, že aby se těch zbývajících čtrnáct měsíců udržel, musí to dělat jinak než oni. A zjevně se tedy rozhodl přihlédnout k radám Miloše Zemana a spojit pokračování dosavadní koalice s „hledáním politické podpory napříč spektrem“.

U komunistů narazil na vstřícnost. Grebeníček jej označil za „racionálně uvažující osobnost“ a taky demonstrativní poradu komunistického klubu před hlasováním o důvěře je třeba považovat za jakési vstřícné gesto. Paroubek se ovšem snažil: podle Grebeníčka jsou předběžně dohodnuti na tom, že budou spolu „před jednotlivými schůzemi PS konzultovat možný společný postup při schvalování zákonů“. Grebeníček má ovšem o dalším vývoji vlády své představy, vadí mu – jak jinak – hlavně ministři zahraničí a spravedlnosti (komunisté měli vždycky vyvinutý smysl pro spravedlnost). Oba varoval, aby příliš nevyhrožovali tím, že z vlády odejdou, protože „mohli bychom vám to (tj. odchod ze Strakovky) splnit“. Poté, co Grebeníček na Letné dirigoval policii, je to další projev oprávněně rostoucího sebevědomí.

ODS je sice podstatně zdrženlivější (nejspíš se taky bojí o preference), ale nedá se říci, že by vůbec nebyla k ČSSD vstřícná. Její představitelé vyjmenovali zákony, které jsou ochotni (obyčejně ovšem ve spojení s nějakým obrovským a těžko splnitelným „kdyby“) podpořit. Paroubek ohlásil schůzku s Topolánkem a na konto změněného chování strany prohlásil: „pan Tlustý je vstřícný politik, o tom jsem nikdy nepochyboval. Určitě si všiml, že na rozdíl třeba od Vladimíra Špidly hovořím o potřebě manévrovat napravo a nalevo. Pokud se ODS nechtěla dostat do politické izolace, nic jiného než tato konstruktivní změna politiky jí nezbývalo.“ Premiér si, jak vidno, hned od začátku fandí, něco pravdy na tom, co říká, ovšem asi bude.

ODS se však asi hlavním partnerem obrozené ČSSD nestane, vnitrostranické poměry premiéra nasměrují směrem ke KSČM. V ČSSD se ustavila levicová frakce, která si vzala za cíl nepřipustit, aby nezastupitelné místo sociální demokracie na levici zaujala KSČM, kterou ovšem nepovažují za protivníka. Premiér bude muset vyvažovat a pokoušet se o široký kompromis mezi pravicovými ministry a tímto levicovým blokem (nemůže ztratit ani jeden hlas v PS, aniž by vládu ochromil). Je logické, že střední poloha mezi oběma krajnostmi se vznikem levicové frakce posune proti předchozímu stavu doleva.

Za těchto okolností je poněkud nepochopitelné pyšné sebevědomí lidoveckého předsedy Kalouska. Chlubí se tím, že tuto proměnu lidovci iniciovali, a cítí se jistý v kramflecích, protože „citlivé věci, jako daně nebo ochrana před vyvlastňováním, jsou ošetřeny ve smlouvě o vládě, tam ČSSD s komunisty hlasovat nesmí“.

Na Kalouskově místě bych byl skeptičtější. Jednak mohou nastat zcela zásadní nové situace, na něž smlouva o vládě prostě nepamatuje, jednak to, co a jak je smlouvou kryto, je vždy taky otázkou výkladu. Paroubek má na vybranou dvě možnosti: vratkou stojedničku, kterou „levicová frakce“ kdykoli bez problémů zvrátí, anebo pohodlnou většinu buď s ODS, nebo s komunisty. Většina s ODS bude stranu štěpit a ODS má jako „zásadní opozice“ do značné míry svázané ruce: voliči by jí kompromisy s ideovým protivníkem“ mohli snadno spočítat. To je cesta úzká a trnitá, a pokud by vládu dovedla k hlasování o nedůvěře, byl by její osud na vážkách. Pokud vyjde vstříc komunistům, nehrozí jí skoro nic: komunisté mají nyní uvnitř ČSSD mohutnou a organizovanou lobby, a pokud by se malí koaliční partneři rozhodli z vlády odejít, tím lépe: vláda může pokračovat i bez nich dál jako menšinová, v podstatě s komunistickou podporou. Pokud se pak tu a tam, třeba jen z alibismu, chytře obrátí o podporu k ODS, nejspíš ji dostane, čímž vznikne iluze o vládnutí „napříč spektrem“.

Čím dál tím víc se ozřejmuje, jakou ďábelskou pastí byly volební výsledky z roku 2002. Doufejme tedy ve volby v roce 2006: tj. za prvé, že ještě nějaké budou, a za druhé, že dopadnou líp, než ty předchozí. První doufání se nám asi vyplní, s druhým bych si nebyl až tak jistý.

15. května 2005