ARCHIV

Klausova doktrína

Minulý čtvrtek uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku besedu na téma konce druhé světové války. Téma je nyní aktuální, na tom není nic zvláštního.

Zvláštní jsou dvě věci: za prvé, funkce moderátora se ujal prezident Klaus; a za druhé, moderovanými byli pražští velvyslanci vítězných velmocí (Spojených států, Velké Británie a Ruské federace jako nástupnického státu SSSR), a také velvyslanec SRN asi jako nástupnického státu Třetí říše.

Prezident coby nejvyšší moderátor je zvláštnost dnešní ČR. V Evropě ani v našich dějinách nejspíš nemá obdoby: když chtěl prezident Masaryk napsat něco do novin (např. sérii znamenitých článků o ruském bolševismu), učinil tak pod pseudonymem. Velvyslanci jsou státní úředníci a nemohou si dovolit nějaká zvlášť originální osobní stanoviska, zastupují zájmy momentálních vlád svých zemí. Jsou ovšem pověřeni je tlumočit a jejich vyjádření lze chápat jako závazné.

Klausovo stanovisko k druhé světové válce je teď,po sérii projevů a prohlášení, známé: druhá světová válka byla jedinečnou událostí, národy světa se v ní pojily proti silám zla, jimž dominovalo Hitlerovo Německo. Výjimečnou roli v této koalici hrál SSSR, na jehož bedrech spočívala hlavní tíže války. Za to, co se během ní a po ní stalo, zodpovídá v první řadě ten, kdo ji rozpoutal. Naproti tomu ruský zábor středoevropských a východoevropských zemí s vítězstvím nad Německem bezprostředně nesouvisí, odehrál se později.

Tento názor (snad až na poslední citovanou myšlenku) je mezi někdejšími vítězi všeobecně rozšířen. Tak např. britský premiér Blair varoval před nedávnem Němce, aby nepěstovali „kult obětí“, protože Německo bylo odpovědné za vypuknutí druhé světové války a my všichni musíme teď žít s jejími následky. Je příznačné, že německý velvyslanec Libal v diskusi toto vyjádření přijal a ujistil přítomné, že to hlavní, co si Němci nyní pěstují, je „pocit studu“. Zástupce amerického velvyslance pak řekl, že „poválečný odsun Němců byl součástí politického řešení konce konfliktu z rozhodnutí spojenců v Postupimi, kteří zde dospěli k přesvědčení, že Němci by měli nadále žít v hranicích svého státu.“

Nad těmito stanovisky zůstává rozum stát: jakkoli si velice vážím premiéra Blaira ze jeho statečný postoj v irácké krizi, to co řekl německým bulvárním novinám, je nehorázné: každý odpovídá jen za to, co udělá sám. Němci na sebe nevzali automaticky odpovědnost za následné činy vítězných velmocí (devastační bombardování civilních cílů, souhlas s „odsunem“, znásilnění minimálně dvou milionů německých žen). Civilní obyvatelstvo v totalitním státu nenese odpovědnost za činy politické reprezentace a nemůže za ně být trestáno. Teze o tom, že Němci mají žít jen na území německého státu, se vůbec nedá držet. Proč nebylo Slezsko, Pomořansko, východní Prusko německý stát? A proč tedy nevyhnat Srby z Bosny a Kosova, aby žili jen na území svého státu?

Je zjevné, že západní mocnosti jsou tváří v tvář „následkům druhé světové války“ úplně bezmocné a nevidí jinou možnost, než se zoufale držet ideologie spojení sil dobra proti nacistickému zlu. Rusku, které se pomalu vrací ke své imperialistické politice, to samozřejmě vyhovuje, ačkoli SSSR se od Hitlerova Německa zase až tolik nelišil. Přitom nikdo nepochybuje o tom, že sovětské Rusko mělo legitimní důvod k boji s Hitlerovým Německem a protihitlerovská koalice vznikla docela logicky. Pouze to bylo dočasné spojenectví zájmů a ne trvalé spojenectví zásad, což se ostatně záhy ukázalo.

Václav Klaus nám s podporou pověřených představitelů několika mocností (včetně Německa) předkládá jakousi státní doktrínu. Tato doktrína je sama o sobě falešná, a navíc: my nepotřebujeme státní doktrínu, potřebujeme svobodnou diskusi o minulosti z hlediska skutečných národních zájmů. V té si je rovný pán jako kmán, prezident i obyčejný čičmunda. Svobodný a demokratický stát nepotřebuje závaznou státní doktrínu, a stát, který má státní doktrínu, už není ani svobodný, ani demokratický. I kdyby ho podpořili všichni velvyslanci světa.

Mladá fronta Dnes 16. května 2005