ARCHIV

Slované, beduíni a společný původ

Stopadesáté výročí Slovanského sjezdu v Praze se v roce 1998 nejen neslavilo, ale dokonce ani nijak zvlášť nepřipomínalo; tehdejší rozpačité akce několika nostalgiků by dokonce bylo možné označit za tichý pohřeb jedné bludné ideologie. Právě v těchto případech však není radno vynášet ukvapené soudy. Kolik dávno mrtvých myšlenek ve skutečnosti jenom čekalo na probuzení?

„Živá“ a „nosná“ byla v naší zemi idea slovanství naposled právě před šedesáti lety, bezprostředně po skončení války. Hlasatelé „slovanské politiky“ se vraceli hluboko do devatenáctého století, v pevném přesvědčení, že zahlédli nové zítřky. Obě velké války dvacátého století se tak staly triumfem Čechů, ať už v nich vítězily mocnosti svobodomyslné či totalitní. Triumfovali jsme po té první (jako odvěcí demokraté) i po té druhé (jako odvěcí Slované). Kdo by chtěl ještě tvrdit, že duchamorné úvahy o „smyslu českých dějin“ nemají ve skutečnosti žádný smysl? Minimálně tento: našli jsme už v sobě takových vrstev a poloh, že musíme s přehledem vyhrát i všechny příští války.

Při vzpomínce na slovanské brýle, skrz které naši dědečkové nedokázali zahlédnout nástup nové totality, můžeme alespoň dodatečně ocenit střízlivou ideu národa. Samotný nacionalismus, přes všechnu kritiku jíž se mu dnes a denně dostává, je téměř neškodný, dokud neustoupí nějaké formě rasismu. Národ je omezen svými hranicemi a vzniká kolem historicky vytvořených institucí, kdežto příslušnost k etniku je většinou plodem bujných fantazií, a ze své povahy neklade téměř žádné meze fantaziím ještě bujnějším.

Jak napsala krátce po válce Hannah Arendtová: „Rasismus může přivodit zánik západního světa, a odtud i celé lidské civilizace. Jestliže se Rusové stali Slovanstvem, jestliže se Angličané změnili v „bílé muže“, a jestliže se pak všichni Němci stali na katastrofálně chvilkové období Árijci, pak tato změna sama značí konec západního člověka. Neboť bez ohledu na to, co asi řeknou učení vědci, politicky je rasa nikoli začátkem, nýbrž koncem lidství, nikoli počátkem národů, nýbrž jejich zánikem.“ Patrně jediným Čechem, který si – sto let před Arendtovou a bez hořkých zkušeností 20. století – jasně uvědomoval, že nějaké „stanovisko slovanské“ nemá v politice co pohledávat, byl Karel Havlíček. „Kdykoli se nazvu Slovanem,“ napsal již roku 1846 ve svém slavném článku, „učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země- a národopisném. Patriotismus slovanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus.“

Je samozřejmě otázkou, kde v případě rasových teorií (včetně slovanství) končí učenost a kde začínají zbožná přání. Ošemetnost „společného původu“ není ostatně třeba dokazovat na něčem tak bájném, jako je rasa; stačí vzít jednotku důvěrně známou, totiž rodinu. Antropologové snadno přišli na to, proč si arabští beduíni nejsou jisti svými předky z páté a šesté generace, třebaže jinak znají své rodokmeny až do časů Proroka. Vysvětlení je jednoduché: základní politické jednotky vytvářejí u beduínů muži, kteří mají v páté či šesté generaci společné předky. Domluví-li se dvě skupiny na mírové spolupráci, pokusí se nějaké takové předky najít, a většinou se jim to podaří, protože mezery v rodokmenu poskytují dostatečný manévrovací prostor. Všem je ovšem jasné, že „společný původ“ je výsledkem touhy po spolupráci, nikoli naopak.

Domnívá se snad někdo, že za jalovou a až běda matoucí konstrukcí slovanství byl jiný motiv, než jaký najdeme u čackých beduínů?

Martin Vrba