ARCHIV

Zakázat komunisty?

V současné době hýbe naší politickou scénou policejní zásah proti antikomu-nistickým aktivistům na Letné 1. května. Nebudu se vyjadřovat k přiměřenosti či ne-přiměřenosti zásahu policie. To sice není otázka zanedbatelná, nicméně je to otázka druhořadá. Ať už pana ministra Bublana hodnotíme jakkoli, nutno přiznat pravdivost jeho argumentu, že pokud parlament komunistickou stranu nezakázal, nemůžeme chtít po policii, aby proti ní razantně zasahovala. Zlobit se na policii znamená zlobit se ještě tak na vykonavatele něčeho nepatřičného, nikoli na jeho strůjce a původce.

Položme si otázku, proč komunistická strana nebyla zakázána?

Celá řada lidí je přesvědčena o tom, že za tím byl jakýsi politický handl, který uzavřeli v listopadu 1989 komunisté s opozicí, reprezentovanou Občanským fórem. Řada lidí přišla s řadou různých tezí o tom, jak bylo všechno předem „domluveno“. Vedly se o tom vášnivé diskuse již v prvním roce po sametové revoluci.

Sám osobně dosti pochybuji o tom, že se věci odvíjely tak, jak bylo někde ně-kým „domluveno“. Tyto teorie jsou v Čechách oblíbené a mají co do činění s kolektiv-ní psychologií českého národa, v němž je pevně zakořeněný názor, že věci nejsou takové, jak vypadají na první pohled, že za vším podstatným děním je někdo, kdo to nějak tajně ovládá. Tento zvláštní postoj by si ovšem vyžadoval hlubší úvahy a v tomto článku se tímto směrem ubírat nechci. Abych ale položil karty na stůl, vyjád-řím zde názor, že nic předem domluveno nebylo, byť se takové pokusy patrně dály. Věci však šly hodně samospádem a mám za to, že ještě takového 21. listopadu nikdo netušil, zda Lidové milice zasáhnou či nikoli.

To, co chci napsat, ovšem dle mého názoru platí, i kdyby se proti mému oče-kávání ukázalo, že všechno domluveno bylo. Ba dokonce by to možná ještě více ob-jasňovalo, proč to bylo domluveno.

Prezident Havel sám poznal, co je to vězení a šikana. Patrně neměl vězení tak nepříjemné, jako „obyčejní“ lidé, ale to nemá pro naši úvahu podstatný význam. Mám za to, že mu bylo vlastní heslo „Nejsme jako oni“ a že reprezentoval značnou část národa, která měla dost všelijakých komunistických zákazů a chtěla svobodu pro každého. Tato nálada dle mého názoru stála i za Havlovou všeobecnou amnestií. Jen už nikdy žádné zákazy! Komunistům dokážeme, že nejsme jako oni, tím, že je neza-kážeme.

Je to úvaha sice šlechetná, mám však dojem, že zkratová. Lidé mohou mít různé politické názory, pravicové a levicové, a přesto se mohou shodovat v jednom klamném předpokladu, totiž že demokracie jako taková je pro každého a žádné před-poklady nepotřebuje. Existuje jaksi sama o sobě, bez nějakých dějin, bez nějakého hodnotového zakotvení. Stačí si ji odhlasovat a ona jednoduše bude. A nejlepší a nej-silnější bude, když bude pro každého.

Demokracie je vskutku v jistém smyslu velice silná. Do značné míry vydrží i značný nápor těch, kteří s ní bytostně nesouhlasí. V současné době přežívá poměrně úspěšně i přes fakt, že málokdo rozumí tomu, na čem je vlastně založena a za jakých podmínek může smysluplně fungovat.

Chtěl bych především upozornit na to, že demokracie je veliká vzácnost. Prav-da, ve škole jsme se učili, že demokracie má kořeny ve starém Řecku; je to ale prav-da pouze částečně. Řecká demokracie se týkala pouze svobodných mužů, což byl pouhý zlomeček obyvatelstva. Z hlediska dnešního používání termínů bychom tu de-mokracii mohli označit spíše za oligarchii.

Ačkoli zde byly určité náznaky demokracie dlouho předtím, skutečný nástup demokracie v tom smyslu, jak jí dnes rozumíme, nastal až po reformaci. Není to žád-ná náhoda. Křesťanství totiž dodalo demokracii jeden předpoklad, který ve starém Řecku chyběl, a totiž přesvědčení, že každá lidská duše je věčná a že tedy lidský je-dinec má nekonečnou hodnotu. Jistě, nepřátelé křesťanství by mohli právem pouka-zovat na to, že křesťanstvo ve své konkrétní podobě se proti této zásadě mnohokrát provinilo. To však není nemění na tom, že toto byla určitá základní premisa, kterou křesťanští myslitelé nikdy neopustili.

Přesvědčení o hodnotě člověka však samo o sobě demokracii netvoří. V do-bách reformace k tomu přispěla ještě další skutečnost. Rozpad křesťanstva na římský katolicismus a různé protestantské směry neznamenal opuštění dnes již téměř neza-stávaného názoru, že existuje nějaká absolutní pravda a jí odpovídající absolutní hodnoty. Nastoupila však (podle mne zdravá) skepse vůči naší schopnosti tuto prav-du absolutně správně poznat. Mnohost církevních autorit nezpochybňuje Boha jako takového; zpochybňuje však lidskou schopnost mu správně rozumět. Ostatně i tento motiv je dobře novozákonní: Byl to apoštol Pavel, který veden Duchem svatým na-psal, že „poznáváme částečně“.

Věřím tedy v absolutní pravdu, nevěřím však sám sobě v tom, že jsem scho-pen ji absolutně poznat. Vím, že se někdy mýlím – chtě nechtě musím právo na omyl přiznat i jiným. Mám za to, že demokracie, jak ji dnes známe, se rozvinula na základě těchto dvou věcí: Víry v Pravdu a vědomí nedokonalosti lidského poznání. (Netvrdím, že jsou to jediné, ani že jsou to nejdůležitější ingredience. Tvrdím pouze, že bez nich by demokracie tak, jak ji známe, nemohla vzniknout.)

V současnosti ale převládá jiný postoj. O nedokonalosti lidského poznání víme i nadále a není to věc, o kterou bychom se přeli. Za to víra v absolutní pravdu se ztratila. Většina lidí v našem národě si myslí, že nic takového neexistuje a že „každý má svou pravdu“.

Jestli něco bytostně ohrožuje demokracii, tak je to tento názor. Ten je mno-hem nebezpečnější než případné předlistopadové či polistopadové čachry a domluvy.

Kdyby totiž tento názor platil, pak názor, že demokracie je správná, a názor, že demokracie je nesprávná, má stejnou hodnotu. Pak se ale nedá mluvit o jakékoli vnitřní hodnotě demokracie jako takové – proč za ni umírat, proč za ni bojovat, proč pro ni přinášet oběti, pokud je jedno, zda hodnotu má či nemá?

Dalším omylem je, že demokracie je jednoduše vláda většiny. Kdyby tomu tak bylo, pak by řada islámských států byla do značné míry demokratických. To, co se tam děje, často většina obyvatel schvaluje. Jeden z mých kolegů z Konzervativní strany nedávno napsal, že bylo správné, když alžírská armáda po té, co volby vyhráli islámští fundamentalisté, demokracii zrušila. Nejsem si stoprocentně jist, zda s ním souhlasím, ale tomu názoru rozumím.

Jakmile demokracii zúžíme na vládu většiny, je to počátek jejího konce. De-mokracie je totiž mnohem víc než technika vládnutí, je to určitý přístup k životu. De-mokrat touží po tom, aby jeho strana ve volbách zvítězila, zároveň ale nechce opozici zcela zničit. Ví, že nebude-li opozice, nebude ani demokracie.

Jsem rád, že se Slovensku nyní celkem dobře daří. Myslím si ale, že v jednom bodě nebylo daleko od pádu do strašlivých hlubin. Bylo to tehdy, když Mečiar vyhrál volby a když se zachoval podle hesla „vítěz bere všecko“. Tehdy byla opozice vylou-čena z různých parlamentních výborů apod. Naštěstí byla tehdy slovenská společnost hluboce rozdělena. Kdyby Mečiar měl ještě o nějakých deset procent příznivců více, mohlo všechno dopadnout jinak a Slovensko by mohlo směřovat nikoli k prosperitě, ale k Bělorusku. Jednání poslanců „Hnutí za demokratické Slovensko“ bylo svědec-tvím o tom, že nemají žádné tušení, co to skutečná demokracie je.

Nyní se vracím k našemu tématu. Přiklonil jsem se k názoru, že by Komunis-tická strana měla být zakázána. Historická zkušenost od roku 1917 do roku 1989 mluví příliš jednoznačně. Všude, kde se komunisté dostali k moci, demokracii zrušili, nebo o to alespoň usilovali.

Demokracie je pouze pro demokratické strany. Komunisté za první republiky dlouho opakovali, že demokracie jim slouží jen k tomu, aby jednou buržoazii zakrouti-li krkem, a pak to také udělali. Kdyby se komunisté reformovali, projevilo by se to tím, že už by nechtěli mít to hnusné jméno, s nímž je spjata řada zločinů.

Představa, že když budeme na zlé lidi hodní, (transponováno do politiky: když budeme s nedemokraty zacházet demokraticky), oni se nakonec změní, je naivní.

Dlouhodobě může demokracie přežít, jen budeme-li přesvědčeni, že existují hodnoty, které stojí za to bránit a za něž stojí za to položit i život. A když přitom ne-ztratíme pokoru a budeme vědět i o tom, že se můžeme mýlit. Demokracie je silná a má pevný kořínek. To však neznamená, že nemůže onemocnět a zemřít. V naší zemi mám o ni docela obavy. Příliš mnoho věcí je nám totiž jedno. V tom má pan Šinágl rozhodně pravdu.

Dan Drápal