indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

2.5. - 7.5.2005

ARCHIV

Prezident Klaus a dějiny

U příležitosti šedesátého výročí konce druhé světové války pronesl prezident Klaus dna významné projevy: 30. dubna v Ostravě a pak minulou sobotu na slavnosti ve Vladislavském sále pražského Hradu. Oba si zaslouží velkou pozornost.

Nejprve metodická poznámka: prezident hovořil o tom, co je úkolem dneška, co se nesmí a co se musí. Na co si „musíme dát dobrý pozor“, z čeho „musíme vyvodit poučení“, a jaké pojetí minulosti naopak „nesmí převládnout“. Nikdo mu nemůže brát právo říkat takové věci. Protože však podobné příkazy a zákazy nijak neplynou z ústavní definice jeho funkce, je třeba k nim přistupovat tak, jak bychom přistupovali k podobným vyjádřením jakéhokoli jiného smrtelníka. A to znamená kriticky, přestože právě s kritikou své osoby má prezident jisté potíže: když přichází od členů nadnárodních institucí, chápe ji jako „okřikování“ a „zastrašování“. Když ji provozuje nějaký obyčejný pozemský červ, bere ji jako projev nezřízené osobní zášti.

Prezident se vyjádřil konkrétně k osvobození v roce 1945 a v té souvislosti i obecně k tomu, jak je třeba rozumět dějinám. Kritizuje úvahy, v nichž „bývá konec druhé světové války interpretován jinak, než jak byl miliony tehdejších našich spoluobčanů prožit“. Osobní prožitek současníků ovšem nemůže být určující pro výklad nějaké historické události. Většina současníků může (což je právě případ let 1945 až 48) tomu, co zažívají, špatně rozumět. Pravá povaha událostí se často vyjeví zcela jasně teprve později. A miliony nejsou argumentem tam, kde jde o pravdivost výkladu dějin: pravdu může mít i málo lidí proti milionům.

„Nesmíme se na historii začít dívat ahistoricky. Nesmíme zapomínat na pořadí věcí, na vztah příčin a následků.“ Přitom sám Klaus se na události roku 1945 dívá ahistoricky. Ztrácí se prý prvek osvobození a začíná dominovat důraz na dobu následnou. Ve skutečnosti nelze od roku 1945 následnou dobu odpárat, protože tehdy (a už předtím Moskvě a v Londýně) k ní byly položeny základy. Hned po osvobození byla omezena svoboda sdružování a fakticky i svoboda projevu, dále svoboda soukromého vlastnictví a svoboda podnikání. Navíc byly miliony obyvatel ČSR zbaveny i dalších základních občanských práv a svobod (jak mohl někdo doufat, že se to nestane precedentem!).

Pokud jde o „příčiny a následky“, Klaus řekl: „Jaltské dohody, kterými si vítězné mocnosti rozdělily sféry vlivu, vedly k tomu, že již v prvních poválečných hodinách byl svět rozdělen znovu a že byl znovu připraven ke konfrontaci. V důsledku toho byly v naší části Evropy nastoleny komunistické režimy.“ Ve skutečnosti to podstatné, co se stalo v roce 1945 a co jsme zmínili, zásadní omezení občanských svobod, se stalo ze svobodného rozhodnutí československých politiků, neseného přesvědčením, že v nové historické situaci se politické demokracie musí obohatit o prvky, obsažené mj. v ruském socialismu. Dějiny jsou dějinami svobodných rozhodnutí, za nimiž stojí důvody, a proto dějinná rozhodnutí podléhají kritice, pokud jde o politickou prozíravost i mravní oprávněnost. Nestačí se vymlouvat na Jaltské dohody jako na něco, co tehdejší politiky fakticky vyviňuje.

Prezident sám ví, že nejde o žádnou odtažitou historickou debatu. Už v březnu v dopise lotyšské prezidentce napsal: „O hlubokou a otevřenou reflexi citlivých otázek minulosti (se) musíme pokoušet takovou formou, aby nezatěžovala současné a budoucí vztahy mezi jednotlivými evropskými státy a národy.“ Pravý opak je pravda: trvale dobré vztahy mezi evropskými státy a národy musí být postaveny na hluboké a otevřené reflexi citlivých otázek minulosti.

Mladá fronta Dnes 9. května 2005