ARCHIV

Definitivní výsledky nepřekroucených dějin

60. výročí konce Druhé světové války nelze pochopitelně přejít bez toho, aniž bychom přemýšleli o jejích výsledcích a důsledcích. Ledaže bychom si takovou práci ušetřili po vzoru nejrůznějších demagogů: o výsledcích není třeba přemýšlet, hlavní je, aby je nikdo „nezpochybňoval“. V takovémto pojetí je vlastně válka vnímána jako druh voleb. Rozdíl je přitom diametrální: volby probíhají podle přesných pravidel, kdežto k válce dochází tam, kde pravidla neexistují nebo selžou. Výsledek voleb může nějaká komise vyhlásit do čtyřiadvaceti hodin, kdežto za výsledek poslední evropské války je možné s jistou licencí označit i následný pokus Sovětského svazu o velmocenskou politiku, končící jeho hospodářským vyčerpáním a zánikem.

V obou případech je nicméně významné, že výsledek nerozdává karty jednou provždy. Shodou okolností čteme v těchto dnech různé komentáře k výsledkům voleb do britské Dolní sněmovny, důležité však je, že řekněme za pět let už na nich prakticky nebude záležet. Již ve volebním roce 2009 nebude nikoho ve Velké Britanii zajímat, jaký byl výsledek minulých (tedy těch letošních) voleb, ale výhradně to, jak s tímto výsledkem kdo naložil.

Bezprostřední výsledek Druhé světové války lze nejpřesněji přiblížit pohledem na 8. květen 1945. Naši nacionalisté, kteří se tímto výsledkem tak rádi zaklínají, by nejspíš chtěli, aby pár hodin po tomto datu trvalo do konce dějin. Stačí však poodstoupit jen o několik let, nejlépe do doby, kdy byl v Německu u moci Adenauer a u nás Gottwald, a mnohé vypadá jinak: porážka Německa jako osvobození a osvobození Československa jako okupace. Kde potom jsou ty nezpochybnitelné výsledky? Totální válka je vždy katastrofou, a nesejde tolik na tom, jak skončí, ale na tom, co přijde po ní.

„Zpochybňování výsledků války“ je samozřejmě směšná fráze, která chce mezi „výsledky války“ ukrýt kdejakou lumpárnu. Navzdory své komičnosti je ovšem v jistém ohledu nebezpečná. Jakákoli historická událost přežívá pouze v lidském vyprávění, které je pokaždé již jistou interpretací; nevyprávíme o skutečnosti, nýbrž vyprávíme skutečnost. Zpochybňovat tedy nelze výsledek války, ale vždy jen nějakou interpretaci tohoto výsledku. Kdo obviňuje jiného z „přepisování dějin“, vyčítá mu vlastně jinou interpretaci než svoji vlastní.

Nesmíme připustit překrucování dějin, říká dnes odhodlaně Václav Klaus. Při jeho vnímavosti mu přitom nemohlo ujít, že dějiny samotné historiografie jsou nekonečnou řadou reinterpretací – a jeho slova proto znějí hrozivě. Každému se přece zdá, že jeho názoroví odpůrci překrucují dějiny. Jestli něco nesmíme připustit, pak je to svět, v němž budou smět překrucovat dějiny jenom někteří, a přesně po takovém světě se českému prezidentovi patrně stýská. Voltairův výrok „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu se vždy zasazovat za to, abyste to mohl říkat“ se stal jedním z hesel Listopadu 1989. Znělo to tehdy tak přirozeně, že by člověka ani nenapadlo, že jej bude třeba po pouhých patnácti letech připomínat.

A ještě malou poznámku ke Klausovým postojům. Klaus byl jedním z nejaktivnějších hrobařů užší visegrádské spolupráce. Nemá přece cenu, říkal na počátku devadesátých let, aby postkomunistické státy vytvářely nějaká neživotná uskupení, raději ať se integrují do evropských struktur, tam se pak beztak všichni sejdeme. Sotva Visegrádu odzvonilo, začal být Klaus skeptický i vůči Evropě: vlastně tam není pořádná svoboda, pečujme raději každý o svou suverenitu. Není těžké poznat, kdo z toho nakonec nejvíc vytěží. Klaus své sympatie k panu Putinovi již nijak neskrývá, v Paříži a v Berlíně pohlížejí na kremelského vládce s přátelskou shovívavostí. Jsme tedy odkázáni na své středoevropské sousedy, a právě této spolupráci se Klaus vždycky vysmíval... Nelze si samozřejmě nevzpomenout na politiku Edvarda Beneše a na senzacechtivé úvahy některých historiků, zda Beneš byl či nebyl sovětským agentem. Ta otázka je ovšem zcela bezvýznamná. I kdyby jím nebyl: ani skutečný agent by svou práci neodvedl tak dobře.

Martin Vrba