ARCHIV

Nazývat věci pravým jménem

V Mladé frontě Dnes z minulého úterý je článek, opatřený triumfálním titulkem: „Film o otci nacistovi boří tabu“. Autorka s dojemnou samozřejmostí předpokládá, že povinností všech Němců je odhalovat před světem válečné zločiny svých nejbližších. Doposud to bohužel dělali jen výjimečně, teď se snad konečně začíná blýskat na lepší časy.

Nadějnou vlašťovkou je jakýsi Malte Ludin, jehož otec byl za války německým velvyslancem v Bratislavě a podílel se na organizování holocaustu. Po válce ho spojenci vydali československým úřadům, byl odsouzen k smrti a oběšen. Pan Ludin mladší se v rozhovoru pro MfD pozastavuje nad tím, že jeho matka a jeho sestry nejsou ochotny zločinný charakter Ludina staršího nazřít. On sám získal na věc správný názor mimo jiné proto, že se zamiloval do Slovenky žijící v Čechách: „Ona reprezentuje národ obětí, já jsem syn nacisty, národa pachatelů“. A proto vyzývá: „Nazývejme věci pravým jménem“.

Pokud jde o to nazývání věcí pravým jménem jsem pro. Především, Pán Bůh ví, že nechci sahat našim slovenským sousedům do svědomí, ale pokud jde o oběti, je to trochu složitější. Slováci, pravda pod velkým německým tlakem a jako důsledek vážných chyb české národnostní politiky v letech 1918 - 1938, vyhlásili v roce 1939 samostatnost. Nově vzniklý stát se stal Hitlerovým satelitem a účastnil se řady německých vojenských akcí od přepadení Polska po útok na SSSR. V létě 1944 se slovenská veřejnost a část slovenské armády postavila Němcům na odpor, povstání bylo však poměrně rychle potlačeno. Slováci tedy byli obětmi, byli taky aktivními účastníky války proti Hitlerovi, ale předtím slovenská armáda bojovala na Hitlerově straně. Čert aby se v tom vyznal, že, pane Ludine! To ale není to nejpodstatnější.

Dávat pana Ludina Němcům za příklad považuji za mírně řečeno pochybné ze dvou podstatných důvodů.

Za prvé, problém v rovině osobní: podle židovsko-křesťanské tradice (ta sice podle euroústavy není nic, k čemu bychom se museli hlásit, ale já na to mám jiný názor) jsou děti zavázány rodičům úctou a láskou. V životě to tak taky zpravidla bývá. Cti otce svého a matku svou. Když pak nešťastník zjistí, že jeho rodiče mají svědomí obtížené černými hříchy, octne se v nepříjemném vnitřním konfliktu. Slušný člověk to chápe, je to věc taktu. Stavět na místo taktu jakýsi drzý pseudomorální imperativ je nechutné, zvlášť vzhledem k tomu, že česká společnost se s černými hříchy svých tatínků a dědečků (zvěrstva na německém civilním obyvatelstvu z doby bezprostředně po válce) nevypořádala ani náhodou. A nikdo není povinen takový imperativ přijímat. Naopak, měl by ho důrazně odmítnout. Je to nelidské.

A za druhé, problém v rovině obecné: neexistují ani národy obětí, ani národy pachatelů. Existují konkrétní oběti, ty je třeba odškodnit, což se v drtivé většině případů stalo, a konkrétní pachatelé, ty je třeba potrestat, což se většinou taky stalo. Odškodnění nikdy není dokonalé, všechno utrpení odškodnit nelze. Ani trest není dokonalý, lidská spravedlnost má své meze. V dnešní době žije už jen pramálo obětí a pramálo pachatelů. Za deset – patnáct let nebude už žít ani jediný. Proklamovat se dnes za národ obětí a kňučet o lítost je něco, co hrdý a svobodný národ neudělá, protože to nemá zapotřebí. Ještě zrůdnější je ovšem německý hysterický masochismus, pokorné přijímání vin, které člověk ve skutečnosti nenese. Což je mj. případ pana Ludina ml. To, že dnes v Německu, přesně řečeno v bývalé ruské zóně, zase zdvihá hlavu hnědá verbež, je důsledkem tohoto nedůstojného sebemrskačství. Neadekvátní reakce na neadekvátní podnět. Nazývejme věci pravými jmény: německý masochismus je důkazem toho, že se Němci se svou minulostí dosud věcně nevyrovnali. To však ohrožuje nejen je samé, ale i okolní menší národy: protože až se německé hysterické sebeponižování zvrátí, jak tomu bývá, ve svůj pravý opak, ponesou důsledky jako první.

1. května 2005