ARCHIV

Kalouskovo vítězství

Na první pohled dosáhl Miroslav Kalousek politického triumfu: premiér Gross byl donucen odstoupit, vláda s malými korekturami zůstala, lidovecké pozice nejsou oslabeny. To by znamenalo, že bezohledná politika, hájící stranické zájmy za cenu vážného ohrožení politické stability země, hra s politickým dynamitem, se rentuje.

Naštěstí – nebo naneštěstí? - se ukazuje, že tomu tak docela není. Kalousek prosadil svou za tu cenu, že ještě víc rozložil ČSSD, a je otázka, k čemu mu to vlastně bude dobré.

V ČSSD nyní vzniká „Frakce sociálně demokratické levice“. I kdyby ji zpočátku tvořilo jen pět-šest poslanců, k destrukci křehké vládní většiny to bohatě stačí. Frakce ve stranách jsou prý normální – jenže frakce, která zaujímá paralelní postoje k rozhodnutí strany tam, kde byla většinou přehlasována, má k tomu účelu vlastního mluvčího a je schopna vedení své strany účinně vydírat, není normální všeobecně a v postkomunistickém prostředí dvakrát. Je to první výrazný krok k rozkolu či k vnitrostranickému převratu.

Útok teď směřuje na ministra Svobodu, to jest na dosavadní zahraniční politiku ČR. Je to snadný cíl: lidé těmto otázkám nepřikládají nadměrnou důležitost a „suverenita“ je pro malý národ, který si jí užil pramálo, velmi účinné zaklínadlo. Pánům Kavanovi a Laštůvkovi je trnem v oku především Svobodova umírněná transatlantická orientace. Sami by zjevně viděli raději orientaci na osu Paříž – Berlín s tím, že svět není jen USA a EU a že je tyto vlivy třeba vyvažovat dobrými kontakty s dalšími zeměmi. Tato politická linie se vzácně doplňuje s frontálním tažením prezidenta Klause proti EU. Česká republika se tak zbavuje svých přirozených spojenců (nedůvěra k nim je plodem dlouholeté komunistické indoktrinace). Vzniká šalebná koncepce ostrovní velmoci, při jejíž realizaci se naše země promění v chutné sousto pro jakéhokoli příštího predátora. A EU ani NATO nám nepomohou, když si nebudeme chtít a umět pomoci sami.

Vnitropoliticky to není o nic lepší: premiér Paroubek si myslí, že spolupráce s komunisty není nebezpečná, protože stalinismus a brežněvismus jsou passé. Ve skutečnosti KSČM není demokratická strana v tom smyslu, jak se tomu v civilizovaném světě rozumí, přitom je silná a převyšuje sociální demokraty zkušeností i schopnostmi. Premiér Paroubek by rovněž rád přistřihl křidélka médiím: ohání se sice rakouským a německým vzorem, ale my nežijeme ani v Rakousku, ani v Německu, nýbrž v postkomunistickém chaosu, a podobné výhružky je obtížné chápat jinak než jako zastřený útok na svobodu projevu.

Přitom pozice pana Paroubka je výhodnější než pozice jeho předchůdce: až dostane důvěru, může vládu snadněji „rekonstruovat“ k obrazu svému. Klaus v tom Grossovi zabránil politickým tlakem, který se neopíral o žádné účinné ústavní nástroje, a to se sotva povede zopakovat. Kromě toho rozložení sil ve vládě se změnilo, odešli Mlynář a Bureš, kteří svůj odpor k vládnutí s komunisty demonstrovali činem, místo Bureše nastoupil loajální státní úředník Zářecký, Buzková s Urbanem dostali poslední výstrahu. Je velmi nepravděpodobné, že by tato vláda mohla přehlasovat premiéra ve věci demise, pokud by se opravdu rozhodl spolupracovat s KSČM.

Z toho plyne, že by asi bylo lepší, kdyby nová vláda důvěru nedostala. Přiblížily by se zase o něco předčasné volby, které by snad zvrátily vražednou patovou situaci, která vznikla v roce 2002 tím, že stoupenci prezidenta Havla investovali svou důvěru do něčeho tak nevypočitatelného, jako je ČSSD. Je tu jistá naděje: volby se konají v pátek třináctého. Bohužel není jasné, zda to bude smolný den jen pro tuto vládu, nebo pro Českou republiku jako celek.

Mladá fronta Dnes 2. května 2005