ARCHIV

Protektorátní mentalita?

Prezidentův kancléř Jiří Weigl polemizuje z úředního pověření v Mladé frontě Dnes z minulé středy (Přemýšlejme bez osobní zášti) s mým článkem o Klausovi. Je vidět, že metodický přístup Václava Klause ke kritikům je v jeho okolí nakažlivý: polemika není o tom, co píšu, ale co je za tím: jak Václava Klause nenávidím. Na to se ovšem nedá odpovídat, omezím se proto jen na jeden dílčí aspekt Weiglovy reakce. Weigl píše: „Nejde přece o to, zda je názor prezidenta Klause správný či nikoli. Jde o to, že je to nejvyšší představitel naší země a že si dotyční evropští politici myslí, že takto se k nám či k jiným menším zemím mohou chovat. Dovede si někdo představit podobný útok z Evropského parlamentu třeba na francouzského prezidenta…“

Ponechme stranou kancléřovo přesvědčení, že když je někdo prezidentem, může si dovolit říkat voloviny a nikdo z Evropského parlamentu mu to nemá právo vytknout. Významnější je totiž ublížený tón: vyskakují si na nás, protože jsme „menší země“! Jenže náš prezident jim to ukáže.

K normální zodpovědné politice odjakživa patří, že ten, kdo ji provádí, bere v potaz meze, jež jeho vlasti byly vymezeny např. její velikostí, hospodářskou mohutností, vojenskou silou apod. Na Hradě takové jednání zjevně chápou jako projev kapitulantství, a jak kdysi pan Weigl napsal v polemice s E. Mandlerem, projev protektorátní mentality. Je třeba vycházet z toho, že malí a velcí, silní a slabí jsou si rovni, a podle toho řídit svou politiku. Ve skutečnosti být malý není žádná hanba. Hanba je být malý, mít z toho mindrák a nechtít si to připustit. To pak vede k nekontrolovanému, politicky neprozíravému jednání a obyčejně taky k dosti velké ostudě.

Malý příklad z nejbližšího okolí pana kancléře: tak např. Václav Klaus se před časem rozhodl jednat jako rovný s rovným s USA a s prezidentem Bushem. Nejprve na počátku iráckého konfliktu vysvětlil tehdejšímu americkému velvyslanci, že jakmile Američané Irák obsadí, nebude pro ně problém nafixlovat důkazy o existenci chemických a biologických zbraních (nebyla to pravda, žádné důkazy se nenašly) a zakrátko poté přirovnal případné americké základny na českém území k ruské okupaci „ČSSR“. Američanům nedalo velkou práci, aby pana Klause přesvědčili, že malý a drzý si s velkým a silným není roven ani náhodou: což je dobře, český prezident tak dostal možnost se polepšit.

Poté, co se Václav Klaus na vlastní kůži přesvědčil o mylnosti Maovy teze, že USA jsou papírový tygr, rozhodl se vyzkoušet své síly na Evropském parlamentu. Nepochybně předpokládá (do jisté míry právem), že to bude snadnější soupeř. Obávám se, že se mýlí i tentokrát, jen důkaz na sebe nechá čekat o něco déle, možná že se ho dožije až Klausův nástupce.

Prezidentova, řekněme to zdvořile, neohroženost, snad ani není v první řadě problém nedostatečnosti morální, nýbrž intelektuální. Jde o neschopnost podívat se na sebe kritického odstupu, pokusit se odhadnout své možnosti a jejich meze. Možnosti každého smrtelníka jsou omezeny a racionální jednání znamená s těmito omezeními počítat. Kdo s nimi nepočítá, dočká se spousty karambolů – v případě prezidenta to ovšem znamená, že si natluče kebuli nejen on sám, ale i jeho spoluobčané (v rámci nového hradního pojetí bych měl možná spíš napsat „poddaní“).

Věc má ovšem taky jakýsi etický podtext. Jde o projev nestydatosti. V té souvislosti nemohu zamlčet, že vždycky, když slyším Václava Klause kázat o pokoře, připadá mi to, jako když lasička dělá kuřatům přednášku o přednostech vegetariánství. Václav Klaus je přesvědčen, že český prezident nad sebou nemá už žádnou vyšší instanci. Je nejspíš taky přesvědčen, že Václav Klaus nad sebou nemá žádnou vyšší instanci. On je mírou všech věcí. Obávám se, že tento odhad je mylný a že ho čeká nejedno trpké zklamání.

Kdyby Václav Klaus věřil v Boha, měl by to jednodušší.

1. května 2005