ARCHIV

Ještě k EU a Izraeli

Tomáš Růžička se v ET 15/2005 kriticky ozval na můj článek o Evropské unii, jež vyšel v ET 6/2005. Tónu jeho článku si vážím. Chci na jeho kritiku zareagovat. Některé věci se snad podaří vysvětlit, v jiných se snad vyjasní, v čem že se to skutečně lišíme.

Předně chci podotknout, že pokud kritizuji Evropskou unii, nedémonizuji ji. Jsou křesťané, kteří v ní vidí málem šelmu ze Zjevení. Tento přístup rozhodně nesdílím. V mém přístupu převažují hlediska politická, nikoli náboženská, neřku-li eschatologická. Pro a proti není pro mne 100:0, ale spíše 55:45. Plně například souhlasím s Tomášem Růžičkou, že když evropská integrace po druhé světové válce začínala, byl to moudrý a snad by se dalo říci i hrdinský počin.

Tomáš Růžička píše, že jsem „otázku ‚EU ano či ne‘ zavěsil na problém blízkovýchodní“. Mně ale postoj k Izraeli sloužil pouze jako jakýsi lakmusový papírek, zda to EU stále ještě myslí vážně s hodnotami, na nichž ji její „otcové zakladatelé“ (např. tehdejší francouzský ministr zahraničí Schumann) chtěli postavit. Jedna věc jsou totiž prohlášení, druhá věc je praktická politika. V Anglii roku 1938 bylo velmi málo lidí, kteří by nebyli pro demokracii. Toho roku byl lakmusovým papírkem skutečného vztahu k demokracii postoj k Československu. Možná by se tehdy také někdo divil, proč „zavěsit“ vztah k demokracii na vztah k Československu.

Vztah k Izraeli mi pouze sloužil jako ilustrace. Bohužel je jen jedním z projevů zrazování evropských hodnot; projev, který se mi zdál nejkřiklavější, a doufal jsem, že někoho vyburcuji k hlubšímu přemýšlení, zda je současná Evropská unie skutečně tím, co opravdu chceme a co opravdu chtít máme.

Chápu, že i demokratické velmoci se mnohdy chovají „pragmaticky“ a nepálí si prsty tam, kde by to bylo velmi složité. Takové věci jako volný pohyb osob a hospodářská prosperita jsou mi milé, ale jsou hodnoty, na nichž mi záleží více.

Zmíním tedy několik dalších oblastí, kde mám s EU problém.

Zanedlouho bude zřejmě zrušeno zbrojní embargo vůči Číně. Chápu, že je jednak neúčinné, a že má více méně deklarativní charakter. Ale právě ten deklarativní charakter bych si přál zachovat. V Číně jsou koncentrační tábory, Čína vrací severokorejské uprchlíky do země, z níž prchají, ač je tam čeká jistá smrt. Zrušení embarga deklaruje, že nám tyto věci nevadí, respektive že nám vadí příliš málo, skoro neznatelně.

Podobně bychom mohli mluvit o postoji ke Kubě. Zdá se mi, že opět vítězí pragmatismus nad morálkou. (Nemohu v této souvislosti nezmínit, že postojů české diplomacie k otázce Kuby si velmi vážím.)

Pokud se EU integruje a její zahraniční politika bude jednolitější, jako občan budu mít mnohem menší šanci na tyto věci upozorňovat. EU zatím zcela jednolitá není a tak třeba Francie uznává, že Turci páchali během první světové války genocidu Arménů, zatímco Německo to neuznává. Z mého hlediska plus pro Francii, minus pro Německo. Obávám se, že v podobných případech bude po větší integraci více těch „minus“. Nyní se Kuby zastává alespoň ta Česká republika. Jindy to může být v případě jiné hanebnosti jiný stát. Obávám se, že EU bude příliš „pragmatická“.

To druhé, u čeho bych se chtěl zastavit, je Růžičkův postoj k Izraeli. Je mi připomínkou, že o těchto věcech je potřeba mluvit stále znova. Růžička píše, že „zabitých dětí je i na druhé straně strašlivě mnoho, dokonce zhruba dvakrát víc.“ Nevím, odkud tato data Růžička má, a začal jsem se po přesných datech pídit. Nicméně problém je přece někde jinde. Představme si, že by v búrské válce z počátku dvacátého století, kdy Británie napadla maličký Svobodný stát oranžský, někdo argumentoval, že Búrů padlo méně než Angličanů, a tudíž je třeba se na věc dívat „vyváženě“. Přece rozhodující je otázka, kdo je agresor a kdo je oběť. Faktem zůstává, že cílem palestinských sebevražedných atentátníků je zabít co nejvíce lidí, a to jakýchkoli. Je jedno, zda jde o ženy, děti, starce, vojáky, politiky… Naopak Izrael se ve svých protiakcích úzkostlivě snaží, aby nevinných obětí bylo co nejméně. Samozřejmě, v hustě obydlené Gaze není možno se civilním obětem zcela vyhnout. Pokud ale nechceme Izraeli zapovědět sebeobranu zcela, musíme ocenit, že se snaží civilní ztráty minimalizovat.

A dále: Když zabijí Palestinci Izraelce, ozývá se v palestinských ulicích jásot. Nikdy nikdo neviděl davy Izraelců, jak jásají nad smrtí nějakých Palestinců. Jistě to souvisí i s tím, že izraelské děti se ve svých učebnicích dovídají o Arabech i pozitivní věci, zatímco palestinské děti se ve škole učí Izraelce nenávidět. Mohl bych o takových a podobných věcech psát dlouho. Že tyto věci Tomáš Růžička a Jiří Tengler nevidí či se je rozhodli přehlížet, to mne zneklidňuje víc, než hlasování pro Evropskou ústavu. Mám za to, že jako stát, který zažil Mnichov, bychom měli ze své zkušenosti něco vytěžit a nezapomínat na ni. A mohli bychom posloužit jiným, kteří jsou v ohrožení či dokonce napadeni.

A konečně: Růžička se mýlí, píše-li, že nejsou žádné důkazy o zneužití fondů EU Palestinci. Důkazy jsou, a EU ostatně toto zneužití sama uznala. Že i přesto Růžička klidně napíše, že „důkazy nejsou“, nesvědčí o příliš pečlivém zacházení s pravdou. Dovedu si představit, že Růžička se o těchto důkazech nedověděl, přestože se o nich referovalo i v našem tisku. Že ovšem s takovým klidem tvrdí něco, co si nezjistil či neověřil, je na pováženou.

Znovu říkám, nechci EU nijak démonizovat. Věci, o nichž píši, ovšem zneklidňující jsou. Mám za to, že upozorňuji-li na ně, sloužím právě těm hodnotám, na nichž měla být EU původně založena.

Dan Drápal