ARCHIV

RaJ

Vládní krize, která možná už končí, měla i pozoruhodné vedlejší účinky: v novém, jasnějším světle se náhle jeví některé zvláštnosti našeho národního bytí.

Ukázalo se například, že nejstrašnějším pokušením, jemuž musí český politik během výkonu své funkce čelit, nejsou exotické krásky (něco jako Mata Hari) ani zlato a drahokamy (poklad kardinála Spady): nýbrž pouhý byt 3+1 ve zděné novostavbě, rozlohou cca 90 metrů čtverečních. Při pohledu na něj politik ztrácí hlavu, musí být připoután k lodnímu stěžni jako Odysseus před setkáním se Sirénami, a je-li pořízek, hrozí i pak nebezpečí, že se utrhne i s ním a uvede vládní bárku do zkázy. Byt 3 + 1 znamená zkoušku, při níž musí prokázat, co je v něm: podaří se mu obstát? Nebo se aspoň vykroutit? Česká politická dramata tak dostávají biedermayerovský sociální rozměr. Nedivme se, vzešli jsme kdysi ze společnosti chudých rolníků a řemeslníků a naši předkové se sto padesát let v potu tváře vypracovávali, aby pak za pouhá tři léta 1945- 8 na všechno zapomněli a dobrovolně se střemhlav vrhli do mužictví daleko horšího, než bylo to, z něhož se vybabrali. Taková věc národ poznamená.

Vezměme jen galerii ministerských předsedů, kteří nám vládli od listopadového převratu: nejdřív komunistický nomenklaturní kádr dobré vůle, aby to při přechodu moc nedrncalo. Pak dva více či méně výstřední intelektuálové a mezi nimi jako separátor další nomenklaturní specialista. Pak (nastává etapa polidšťování režimu) intelektuál okresního formátu, a jako nešťastná mezihra zbloudivší železničář, jemuž zlomyslný osud omylem přehodil výhybku do Strakovky. Teprve dezignovaný premiér otvírá novou kapitolu: svou hvězdnou kariéru totiž kdysi započal jako ekonomický náměstek podniku označovaného magickou zkratkou RaJ (což ve skutečnosti znamená nepoetické „Restaurace a jídelny“).

Povahu změny dovedu ocenit: pracoval jsem za minulého režimu dlouhá léta ve výpočetním středisku s.p. Mototechna (prakticky totéž co RaJ, jen pro auta, nikoli pro restaurace). Občas se mi stalo, že jsem se zasnil a představoval si lepší budoucnost. Nebylo to těžké a dokázal jsem si představit leccos, ale v životě by mi nebylo napadlo, že premiérem naší svobodné vlasti se jednou stane náš ekonomický náměstek. Nic jsem proti němu neměl, byl to hodný člověk. Jen jsem netušil, že i jeho tornistra skrývá pomyslnou maršálskou hůl.

Rozumím dnešnímu vývoji tak, že se vracíme do normálu. Čalfa, Klaus, Tošovský, Zeman, Špidla – jak výstřední, jak exotičtí lidé. Mohou se uplatnit jen v době zvratů a nejistot. Nastává epocha uklidnění: bude nám vládnout (nejprve čtrnáct měsíců na zkoušku) náš někdejší ekonomický náměstek. Doufám, že si s sebou vezme svou sekretářku, vlídnou starší paní, která mne oslovovala „pane doktore“, ač mi tehdy ten titul vůbec nepříslušel. A taky dobráka vrátného, který ráno velkoryse přehlížel, když jsem do píchaček zasunul pět karet kolegů, co se opozdili. V určitém slova smyslu se vracíme tam, odkud jsme vyšli: náš ekonomický náměstek dobře ví, že to nebude obnova totality, a my to víme taky: známe ho a je nám jasné, popravčí čety a koncentráky nehrozí, něčeho takového by nebyl schopen. Víme také, že od něho nemůžeme čekat zázraky. Ale máme je vůbec zapotřebí?

Nastává doba klidu a stability. A cizince budou na hranicích naší země vítat nápisy vyvedené v několika světových jazycích: přijíždíte do České republiky, země třetí cenové skupiny.

24. dubna 2005