ARCHIV

Urážka naší země

O Klausově nesmyslném strašení „ztrátou suverenity“ jsem psal jinde, a mohu tak jen zopakovat to nejdůležitější: naše novodobé dějiny jsou tím nejlepším důkazem, že skutečná suverenita nikdy neexistovala jinde než v hlavách demagogů. Po získání „samostnatnosti“ jsme se stali vazaly Francie, říšským protektorátem a nakonec sovětským satelitem. V Evropě se nikdo nemohl udělat sám pro sebe ani za časů Karla Velikého, tím spíše dnes. Úkolem Evropanů proto není obrana nějakých vybájených suverenit, ale hledání optimálního rozdělení kompetencí.

Kritika Evropské ústavní smlouvy je přitom nejen snadná, ale z mnoha důvodů zcela oprávněná. Celé evropské sjednocování je možná jedním velkým anachronismem: vhodný čas byl dávno promeškán a již po vzniku NATO bylo přiměřenější přemýšlet o institucích atlantických, nikoli evropských. Euroústava, i kdybychom uvěřili v její smysl, vzniká ke všemu krajně nešťastným způsobem. Americká zkušenost jasně ukazuje, že je výhodnější dospět k dobrému textu platnému pro nepříliš rozsáhlé území, a teprve potom toto území rozšiřovat. Kdyby se Amerika nejprve rozrostla až k Pacifiku, ponechávajíc si chaotické Články konfederace, nikdy by je už nedokázala nahradit skutečně dobrou ústavou.

Přátelské vztahy mezi evropskými národy nemůže navíc ústava sama o sobě nijak zaručit, ba může jim dokonce překážet: zrovna Češi a Slováci by o tom mohli vyprávět. Sepsat sáhodlouhý a nepřehledný dokument není nic těžkého, takové texty většinou rostou samy pod rukama. Mnohem obtížnější, a také záslužnější, je překonat letitou nevraživost mezi evropskými národy, která je pozůstatkem dvou velkých válek - a leckdy byla již jejich příčinou. Není k tomu zapotřebí armáda úředníků, ale trocha dobré vůle. V tomto ohledu nemůže náš prezident nikoho mentorovat: sám má velmi blízko k lidem, kteří bez jakéhokoli taktu označují Mnichov, Vídeň a Budapešť za „osu zla“, i k těm, kteří na naše sousedy vyplazují jazyk absurdním „Lex Beneš“.

Václav Klaus nyní prezentuje kritiku svých argumentů, přednesenou dvěma europoslanci, jako urážku své osoby – a tím i celé země, jejímž je prezidentem. Je to směšné, ale nepřekvapuje to. Ohrožení svobody Klaus ostatně nikdy nespatřoval v Miloševičovi, Mečiarovi nebo Putinovi, ale vždy a důsledně v současné Evropě. Doma si tak zajistil mimořádnou popularitu, neboť skutečné svobody si tu cení jen málokdo. (Právě proto může být jeden z likvidátorů zdejší demokracie označován za zasloužilého státníka.)

V chaosu devadesátých let, který svobodu vzdáleně připomínal, mohl teoreticky uspět každý, a proto proti němu téměř nikdo neprotestoval: všichni přece věří ve svou šťastnou hvězdu. Vyhráli samozřejmě jen někteří, a většina zbylých bude do budoucna stále intenzivněji požadovat, aby se věci vzaly pevněji do ruky. Nesmí se to sice přehnat jako posledně, ale copak někdo volá po nějakém znárodnění až do posledního barmana?

Z Evropy budou jistě zaznívat kritické hlasy, ale právě nynější (pseudo)konflikt poslouží k jejich snadné bagatelizaci. Jakýkoli pokus o kritiku bude označen za další z dlouhé řady „urážek naší země“, na jaké jsme si už od evropských byrokratů dávno zvykli. Nikdo snad nečeká, že se o nástupu autoritativního režimu dozví tentýž den z večerních zpráv, tedy že někdo veřejně oznámí: právě skončila svoboda. Přesto to poznáme; budou nás ubezpečovat, že zrovna u nás je mnohem více svobody než kdekoli jinde.

Martin Vrba