ARCHIV

Komunisté a zadržitelný vzestup Stanislava Grosse

Hned po listopadové quasirevoluci 1989 se počalo v Čechách uplatňovat známé rčení, které ctitelé americké tradice znají tak dobře: Go West, Young Man. Jedinými odpůrci tohoto hesla byli, jsou a navždy budou čeští komunisté, zatímco demokraticky smýšlející občané se chtěli politicky vrátit tam, kam naše země před léty nacionálně a později internacionálně socialistické totality patřily, neboť geograficky jsme se z Evropy nehnuli ni o píď. O píď se ovšem nechtějí hnout ani komunisté, a tak si do Prahy v době vládního chaosu pozvali soudruhy ze všech možných i nemožných koutů světa, aby dali obyvatelstvu najevo, že jich jsou milióny a že jejich doba neskončila. Jestli tajným heslem pražského setkání byl všem dobře známý slogan „Es kommt der Tag“ nezjištěno, je však pozoruhodné, že bylo ono setkání uchystáno na čtrnáctý den měsíce nisanu židovského kalendáře, což je předvečer svátku Pesach. Člověka hned napadne, jaká že je to ironie. Český národ před patnácti léty vyšel z područí rudých faraónů a vzdálená podobnost s židovským vyjítím z domu otroctví a porobení tu v jistém slova smyslu je. Komunisté se nám všem tím svým srocením vysmáli a žádná osobnost formátu Mojžíšova se v Čechách neurodila, chybí vůdce, na něhož by bylo lze se spolehnout, není nikdo, kdo by věděl, jak utopit komunisty v rákosovém moři, tak jak se stalo egyptským pronásledovatelům Židů. Gross, který doposud vedl tuhle zemi, je jako Thurberův zmatený muž na hrazdě. Než člověk dopíše jednu větu, obrátí na čtyráku a političtí komentátoři nestačí krouhat tužky, je to střela hůř řiditelná než filištínský kassám.

Jaká je souvislost s komunistickým srocením a Stanislavem Grossem? Díky tomu, co vyváděl v posledních měsících, stouply Stalinovým pohrobkům preference a tím jim samosebou stouplo sebevědomí. Délesloužící předseda ČSSD, přihřívaje si vlastní kariérní polívčičku, jim pěkně přihřál tu jejich. Zadarmo a bez nároku na jakoukoliv odměnu. Na mysl se tu vkrádá film „Go West“ Edwarda Buzzela z roku 1940, o němž jsem na stránkách tohoto politického zápisníku už jednou psal. Vlak, který měl dorazit za každou cenu do cílové stanice, bratři Marxové zdemolovali, rozštípali na kusy vagóny, aby měli čím přikládat pod kotel, neb závodili s časem. Někdejší strojvůdce Gross vypadá se svou nevinnou tváří jako němý zlatovlasý Harpo a v onom zamýšleném dovládnutí socialistů do konce volebního období se mu daří stejně jako bratřím Marxovým. Na třísky rozštípal důvěru v to, co se snažili sociální demokraté po léta budovat, t.j. moderní levicovou nemarxistickou stranu, na třísky rozštípal důvěru českého obecenstva v politické strany, v důvěryhodné politiky, kteří pojímají politiku jako veřejnou službu, nikoliv jako trafiku, podařilo se mu rozštípat důvěru evropských politiků. Přikládá zuřivě do kotle, minulý týden přihodil místně rozvinutého Paroubka, jehož si do jiného kotle na tento týden pozvala Micheala Jílková, ale na rozdíl od té staré crazy komedie, kde dobro zvítězí nad zlem, člověku moc do smíchu není, ba naopak. Vezeme se totiž v tom zdemolovaném vlaku společně s Grossem & comp. A tu je třeba připomenout jednu tragickou postavu dramatické tvorby ze známé hry Bertolta Brechta „Zadržitelný vzestup Artura Uie“, jíž se Gross podobá. Jde o konec hlavního „hrdiny“, o pád, nezadržitelný a nevyhnutelný. Ačkoliv divák už dávno ví, že jeho dny jsou sečteny, hrdina sám setrvává v tragickém omylu, že tomu tak není. Stejně tak Gross odmítá připustit, že selhal na celé čáře, jak prokázal v televizních otázkách Václava Moravce uplynulou neděli, neboť stále věří tomu, co se dlouho šuškalo, že je totiž mladý a nadějný a schopný, tedy tomu, co libě zní uchu nevyzrálé, leč rychle vzrostlé politické persóny. Je ovšem otázkou, zda v tom dosavadní socdemfýra lít sám. Zda jeho duchovní otcové a kmotři byli dost kritičtí, aby zavčas pochopili, že to zázračné socialistické dítě není ve skutečnosti nijak výjimečné, ba právě naopak, zda jejich zbožné přání mít v čele strany českého Tonyho, mladého a šaramantního, náhodou nepřehlušilo a nezatemnilo jejich rozum. Nemají ani českého Blaira, ani pověstného českého hloupého Honzu, z něhož se nakonec vyklube chytrák. Mají jen a jen svého Grosse. Bohužel.

Jak to tak vypadá, nezbude občanům nic jiného, než přetrpět tuto furiózní etapu českých politických dějin a socialistického vládnutí až do konce. Že to nebude happyend, je zjevné. Že obraz České republiky, kvůli níž to dle svých slov Gross a ČSSD všechno dělají, zůstane nějakou dobu pěkně upatlaný, je rovněž zjevné. A je zjevná i parafráze Bohumila Hrabala na sdělení na lístcích, přišpendlených k oděvům, vyzvednutým z čistírny: „Některé skvrny na duši nelze vyčistit bez porušení podstaty látky. Leda byste je vyřízli kudlou.“

David Jan Novotný