ARCHIV

Pár poznámek o terorismu

Pachatel tzv. mezinárodního zločinu se stává outlaw of mankind – psancem, vyvržencem lidstva a kterákoliv země je oprávněna ho postavit před svůj soud, bez ohledu na lokaci kriminálního počínání. Nejstarším mezinárodním zločinem je pirátství,

definované jako „Akt násilí, způsobený na otevřených mořích soukromým plavidlem proti jinému plavidlu za účelem lupu, plundrování (animo furandi),“ živnost pěstovaná po mnohá století. Pirátství se dodnes těší značné popularitě a lodi se některým oblastem (např. trojúhelník Indonézie-Malajsie-Filipíny nebo pobřeží Kolumbie či Nigérie) raději vyhýbají velkým obloukem. Poslední dobou se tato činnost rozkošatila o tzv.white collar piracy - pirátství s bílým límečkem, značně výnosné pojišťovací podvody.

Rovněž zdaleka nevymřelo otrokářství, považované za mezinárodní zločin. Zejména se mu daří v saharské části Afriky a na arabském poloostrově. V Súdánu, o jehož občanskou válku, desetiletí již trvající, se svět donedána jen pramálo zajímal, vládnoucí Arabové ze severu podnikají nájezdy a lapají a okovy nasazují černošským domorodcům na jihu. Nemenším provinilcem je Mauretánie, jejíž obyvatelé arabského a berberského původu vlastní černošské otroky. Nejvíc se obchoduje s dětmi. Místní obyčej vyžaduje, že dítě otrokyně nepatří matce, ale jejímu vlastníku. Když otrok uprchne, místní policie a úřady asistují při jeho dopadení. Organizace spojených národů se svou členskou většinou států z tzv.Třetího světa se raději od takových nepříjemností distancuje, s plným svým soustředěním na porušování lidských práv v USA a Izraeli.

V současné době mezinárodní kriminální činností tou nejpočetnější, nejakutnější a nejvíce zkázonosnou je ovšem terorismus. Toto jednání lze různě kategorizovat. Pachatelem může být stát, jednající přímo (poslat vlastní zabijáky do zahraničí), nepřímo (s použitím cizinců v roli nájemných vrahů), skupiny s mezinárodními konexemi (Rudí brigadýři v Itálii kdysi, rozvětvená síť Al-Kajda nyní), skupiny jen místní (např.japonský kult, trousící jed sarin v metru) či jednotlivci, jednající na vlastní pěst. Cíle si lze vybrat živé či neživé, náhodné nebo bedlivě vytypované, zvlášť populární (letadla, diplomaté), na domácí půdě či v zahraničí.

Pachatelé se vyskytují ve třech podobách s písmenem „C“: Criminals – zločinci, Crusaders – „křižáci“, fanatičtí bojovníci, Crazies – potrhlíci, osoby vyšinuté. Jejich zamýšlený cíl je buď dosažitelný nebo nedosažitelný. Ať už je jakékoliv kategorie, terorista se cítí morálně nadřazen celému světu a jakýkoliv cíl útoku k ničení pokládá za legitimní. Nemíní se zdržovat možností alternativního řešení, které může mít k dispozici: přednost pro bullets (kule, střelba) před ballots (hlasovací lístky). Bojovníci za nezávislost Portorika přece nemusí klást výbušniny - stačí přesvědčit portorikánskou veřejnost, aby je ve volbách podpořila.

Terorismus lze definovat jako úmyslné násilí, namířené proti civilnímu obyvatelstvu za účelem vyvolat strach pro politické cíle. Dařit se mu může pouze v neteroristické zemi. Nic takového se neudálo v Hitlerově Německu či Stalinově Sovětském svazu. Uplatněním stalinských metod práce by se byla Velká Británie vypořádala se severoirskou IRA už hodně dávno. „Terorista je jako ryba plovoucí v moři liberální demokracie,“ tak prý pravil předseda Mao.

Moderní společnost je zvlášť zranitelná z řady důvodů, jako je například dosažitelnost účinných zbraní (granátem za 10 dolarů zničit letadlo za 500 milionů dolarů plus stovky životů k tomu), ochota některých států tuto činnost podporovat, ochota masmedií tuto činnost oznamovat, inzerovat, zveličovat. Sdělovací prostředky jsou tím nejpřirozenějším, nejméně postradatelným spojencem teroristů. Jejich počínání - tato nejdrastičtější forma public relations – jestliže nikým nezaznamenané, by se zcela míjelo účinkem. Masmedia přejímají a tak de facto legitimizují slovník teroristů: sebevrah, který obalen třaskavinami vyhodí do povětří pizzerii, není mnohonásobným vrahem, ale „mučedníkem“ (martyr).

Tento druh terorismu se stává hlavní starostí tohoto nového století a tisíciletí, ale zcela nový fenomén to není. Různí atentátníci značně řádili už ve století devatenáctém. Literatura s návody, jak si razantně výbušně počínat, vycházela nejen v Evropě. V New Yorku v roce 1884 Johannes Most, německý sociální demokrat a posléze anarchista, vydal instruktážní rukověť terorismu o účinném používání dynamitu, bomby, jedu, takových nepříjemností. Koncem 19.století se uskutečnilo rekordní množství atentátů.

Terorismus může být jak levicový, tak pravicový, v podobě pokrokové či reakční. Protinapoleonští partyzáni byli značně zpátečnického zaměření – ti ve Španělsku dokonce usilovali o obnovu Svaté Inkvizice. V období mezi dvěma světovými válkami , též v zahraničí velmi řádila makedonská, značně fašistická organizace IMRO.

V některých hlavách se uhnízdil mýtus, že teroristy motivuje bída, utrpení, nespravedlivost, takže jim nic jiného nezbývá než jednat, jak jednají. V nejchudších zemích světa je však terorismus neznám. Vražedná baskická organizace ETA působí v jedné z více vyvinutých, prosperujících částí Španělska. Dobrovolníci nepřicházejí k bin Ládinovi z ubohoučkých pouštních končin jako je Burkina Faso, ale ze Saúdské Arábie, nasáklé olejem, výtečným zdrojem bohatství, z něhož tyje nejen královská rodina s několika tisíci parazitujících princů. Ani o jednom z devatenácti pachatelů zkázy 11.září 2001 v USA není známo, že by pocházel z bídné pastoušky. Spíš než idealisté, do roztrhání usilující o blaho prostého trpícího lidu, jsou to především elitáři, pohrdající obyčejným člověkem. (Třeba případ teroristů Tupamaros v Uruguayi: mezi plnoprávné členy údajně brali jen zájemce s doktorátem.)

Bin Ládin přilákal do Afghánistánu zájemce z Čečenska, Číny a dokonce prý i ze Švédska. Moderní terorismus je vskutku mezinárodní záležitost. Útok na letiště v Tel Avivu, naplánovaný v Německu palestinskými Araby, byl v Izraeli uskutečněn japonskými teroristy, vybavenými ruskými zbraněmi, zakoupenými v Itálii, dodanými alžírským diplomatem, vše financováno z Libyje. Povedl se jim masakr – nejvíc obětí bylo z řad jeptišek, poutnic z Portorika.

Ota Ulč