ARCHIV

Smilování nás v kurzu neučili

Petr Uhl zveřejnil v Právu 15. února článek s výmluvným titulem „Milost do právního státu nepatří“. Vyslovuje se proti prezidentským milostem v té šíři, jak jsou vymezeny v Ústavě ČR. Případy, kdy se milost udílí ze zdravotních nebo sociálních důvodů, se podle něho dají řešit úpravou stávajících zákonů. V zásadě by měl mít prezident právo udílet milost jedině po vynesení rozsudku, a k udělení milosti by mělo být zapotřebí kontrasignace ministra spravedlnosti. Článek vrcholí v jednoznačném soudu: „Samo právo milosti udílet a udělení každé milosti je výrazem neúcty k justici, a tím i k právnímu řádu.“

To je postoj radikální a zároveň ve skutečnosti populistický – jako celá kampaň proti prezidentským milostem. Navíc si na rozdíl od Jana S. Sokola (jak ho cituje Uhl) nemyslím, že by kritici udílení milostí to dělali jen proto, aby mohli něco vyčítat dnes již exprezidentu Havlovi řekl bych, že to dělají proto, aby mu nemuseli vyčítat jiné, daleko podstatnější věci.

Odpor k jakýmkoli milostem kvetl zejména v bolševismu. Milost sama o sobě je něco, co nevyhovuje chátře. Přísnost musí být! Samozřejmě ne přísnost na mne, který si ji nezasloužím, ale na ty druhé. Ideální je taková přísnost, z níž i pro mne něco kápne. Takové povahy byla přísnost na vykořisťovatele (v třídním duchu) a ještě předtím přísnost na sudetské Němce (v národním duchu). Pěkný doklad toho, že šovinismus a bolševismus pocházejí z jednoho hnízda.

Nad lidovou nechutí k milostem sklenul svou ideologii marxismus. Pro Marxe je příznačný kult násilí a nenávist k jinak smýšlejícím. Rusové obohatili tyto základy o surovost zděděnou z dob mongolské poroby a o některé nevábné rysy pravoslaví (součástí bohoslužby je proklínání nepřátel). Tato ideologie byla odjakživa přitažlivá pro společnosti nějak narušené jako ta česká, plebejská, trpící od počátku své moderní existence slabostí a nedokonalostí elit. (I tak inteligentnímu člověku, jako byl Karel Havlíček, se pravoslavné anatéma velmi líbilo).

Naše společnost však, ač si to sama neuvědomuje, vyrostla z křesťanských základů. K nim patří přesvědčení, že odpouštět je nejen možné, ale i nutné. Sami jsme hříšní a nedokonalí a nedokonalá je i světská spravedlnost. Zmírnění její přísnosti nelze chápat jako anarchickou libovůli diktátora, ale jako svobodný čin člověka, který ví, že i on sám bude jednou potřebovat, aby mu bylo odpuštěno. „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“

Odpouštění je forma společenské hygieny. U nás není příliš v kurzu: česká veřejnost a intelektuální elity nedokážou ani po půlstoletí odpustit sudetským Němcům, které kdysi jejich předkové okradli o veškerý majetek, vyhnali z domovů a slušnou část přitom povraždili. Právě proto jim nedokáže odpustit: svým řáděním si kdysi postavila do cesty slušnou bariéru.

Naše civilizace je osamělá kra, plující v ledovém oceánu nenávisti. Chceme-li, aby držela pohromadě, nesmíme zapomínat na to, co ji pojí: milost a odpouštění v první řadě.

Proto si nemyslím, že by udílení milostí bylo výrazem neúcty k právnímu řádu. Je to výraz úcty k nepsaným zákonům, které by měly řídit náš život, k závazku, který máme vůči svým bližním. Tím nechci říci, že o úpravách prezidentských milostí, jak je navrhuje Petr Uhl, nemůže být ani řeči. Osobně si však myslím, že jsou nadbytečné a nepodstatné.

Od mládí mám rád hry V+W (natolik, že si dovedu odmyslit jejich občas nesnesitelnou narudlost). V jedné z nich odpovídá ponocný, takto absolvent jakéhosi rychlokursu pro tuto profesi, přistiženému delikventovi, jenž škemrá o smilování: smilování nás v kurzu neučili.

Totéž platí pro českou společnost. Smilování ji v kurzu neučili. Totiž v kurzu marxismu-leninismu.

15. února 2003