ARCHIV

Luboš Palata proti vyhnaným

Jedno je třeba panu Palatovi uznat: v umění vykrucovat se a zamlouvat, pokud jde o záležitosti související s masovými deportacemi německého obyvatelstva po druhé světové válce a hlavně v pomlouvání těch, co by si je rádi připomínali, dosáhl obdivuhodné virtuozity. Pěkným svědectvím je článek „Němci proti Hitlerovi“ z Lidových novin 14.4. t.r.

Článek má jako klasická sonáta tři části. Začíná nenápadně: Palata uznává, že se Němci se svou nacistickou minulostí v podstatě vyrovnali, že v posledních letech éry kancléře Kohla začali mluvit o tom, že byli ve válce nejen viníky, ale i obětmi, a problematické věci (vyhnání, vraždění a znásilňování civilistů, plošné nálety na německá města, odvlékání válečných zajatců do gulagu) popisuje s takovým mravním rozhořčením, že by se člověk mohl na pár vteřin octnout v pokušení brát ho vážně. Bylo by to velmi předčasné. Následuje totiž druhá část, ta, kvůli níž byl článek napsán: vypadá to, že se oslavy ponesou v duchu „kultu obětí“ jak o to usilují ve svých kontroverzních projektech „některé organizace“, pokoušející se připomenout utrpení „některých vybraných skupin obyvatelstva“. Jde zejména o vyhnance, kteří ovšem nedovedou vysvětlit, proč by mělo být jejich utrpení povýšeno nad utrpení těch ostatních. To je opravdu dobré: představte si, že někdo chce postavit pomník významnému rodákovi: a jeho odpůrci oponují tím, že oslavence takto nelze povyšovat nad jiné, kteří si pomník taky zaslouží. Kdyby se argumenty tohoto typu braly vážně, nedaly by se stavět vůbec žádné pomníky. O což patrně v tomto případě jde. A teď se podívejme, čím se ti „vyvyšovaní“ liší od těch ostatních, nad něž jsou vyvyšováni. Je to jednoduché: zatímco bombardování německých měst nebo odvlékání válečných zajatců do gulagu nám opravdu nikdo vyčítat nemůže, v utrpení těchto lidí máme prsty, a je to tedy třeba nějak okecat. Což pan Palata provozuje soustavně a se značnou virtuozitou.

Třetí, závěrečná část je nadějeplná: „Schröderovo Německo“ (rozuměj nynější německá socialisticko-zelená vláda) našlo protilék na nekalé reje kazisvětů. Proti „kultu obětí“ staví „kult hrdinů“ německého protinacistického odboje. Tu je třeba říci, že kult, ať už obětí či hrdinů, je nesmysl, o obojím je třeba mluvit věcně, což nevylučuje ani v jednou, ani v druhém případě patřičnou úctu. A to, že tu byli hrdinové, není žádný důvod, proč by se mělo zapomínat na oběti, i když pro ty, co se kdysi podepsali na jejich utrpení a dodnes to zamlouvají (viz oficiózní česká doktrína o příčinách a následcích a o tom, že jednání, které dnes máme sklon považovat za nelidské, bylo tehdy úplně OK), by to bylo nepochybně příjemné. Pokud si snad Schröder opravdu myslí, jak píše pan Palata, že se Německo může dopracovat velmocenské velikosti tím, že zapře minulé utrpení svých lidí (upřímně řečeno dost pochybuju o tom, že si to opravdu myslí), šeredně se mýlí. Spíš hrozí to, že se Německo napřed dopracuje velmocenské velikosti a pak začne svým sousedům utrpení svých lidí, které zdánlivě zapomnělo, připomínat stejně neadekvátním způsobem, jak neadekvátní byla ta minulá, vynucená a zdánlivá amnézie. Kdyby pak své nemravné chování pak odnesli jen ti, co Němce nutili zapomínat věci, které se zapomínat nedají a nemají, budiž. Jenže odvety tohoto typu bývají zpravidla plošné, takže to za pana Palatu a spol. odskáčeme všichni, jako jsme v letech 1948-89 všichni odskákali za české „demokratické socialisty“ v čele s prezidentem Benešem jejich koketování s bolševismem.

Na jednodušší povahy možná kombinační schopnosti pana Palaty, maskující nedostatek studu, který z jeho textů všeobecně a z tohoto zvláště přímo čiší, mohou snad udělat nějaký dojem. Dočasně, protože alibismus z nich trčí jako šídlo z pytle.

17. dubna 2005