ARCHIV

Slovo úvodem

na prezentaci knihy Emanuela Mandlera Škodolibé úsměvy svobody.

Nebývá zvykem, aby řečník na prezentaci knihy vystoupil s jejím drtivým odsudkem. Chci hned úvodem říci, že tuto tradici neporuším, a uvést dva dobré důvody, jež mne k tomu vedou.

Důvod první: většinu toho, o čem je v knížce řeč, jsem nejen spoluprožíval, ale i spoluutvářel. Ta knížka přitom nejsou paměti v běžném slova smyslu, něco, co člověk píše v důchodu, když už nemá nic kloudnějšího na práci, a co bývá pro čtenáře příjemným rozptýlením. Je to výklad událostí, dosti vášnivá obhajoba toho, co autor v životě prosazoval (a na čem jsem měl čest se podílet) před zamlčováním a překrucováním. Sám bych chtěl zdůraznit dvě věci: Tvář a Demokratickou iniciativu. Na tom, aby se jim oběma rozumělo správně, mi záleží už proto, že jsem v nich nechal kus života. A hrozí jim, jak se mi teď zdá, že budou považovány za jakási slepá ramena řeky, jejíž horní tok kdysi vytyčil Jan Patočka v knížce O smysl dneška (a Mandler to cituje) směrem od patentů Josefa II. k Pražskému jaru 1968, a jejíž dolní tok plyne od Charty 77 přes Občanské forum k ODS. Špatné věci se prosazují samy od sebe, svou tíhou. Dobré věci je třeba nejen dělat, ale poté, co jsou udělány, bránit a chránit. Což Emanuel Mandler dělá s důsledností a energií, kterou mu závidím. A chápu, že to dělat musí: když se člověk nedokáže zastat sám sebe, není mu pomoci.

Podstatné na tom, co Emanuel Mandler obhajuje, je poznání, že demokratická a realistická politika je úzká a trnitá cesta mezi úskalími hysterického radikálničení a (prosím za prominutí) líné vychcanosti. Držet se této cesty je umění.

A teď druhý důvod, myslím, že veřejně jsem o něm dosud nemluvil: chtěl bych vám trochu přiblížit situaci člověka, který studoval v letech 1957 – 1962. na Filosofické fakultě Karlovy univerzity bylo tehdy aspoň mezi studenty relativně liberální ovzduší. Mohl jsem si pouštět hubu na špacír, aniž by mi hrozil nějaký větší malér. Taková poměrná svoboda nic moc neznamená, ale je svým způsobem příjemná.

Má ovšem svou stinnou stránku. Pokud člověk není výjimečně silný a cílevědomý, potřebuje v letech studií někoho, kdo by ho vedl, čas od času mu pomohl, obrazně řečeno „naučil ho chodit“. Jinak mu hrozí nebezpečí, že bude sice vidět věci správně (poměrně záhy jsem se dobral přesvědčení, že tehdejší režim není jen špatným uskutečňováním dobrých myšlenek, ale že je ze své podstaty zrůdný – dnes se to možná nezdá, ale tehdy to nebylo snadné), ale že nedokáže toto přesvědčení vtělit do činů, aniž by se vydával zbytečně všanc, aniž by byl svému okolí srozumitelný jen jako jurodivý mučedník. V takové situaci člověk instinktivně volí snadnou cestu, myslí si svoje a v jednání se přizpůsobuje tlakům shora. Když přehlížím své působení do roku 1964, cítím tu jakési resty.

Učitelé, kteří tehdy na Filosofické fakultě působili, byli v lepším případě lidé trpění a často zlomení. Dobrá situace byla na lingvistice, tam se udrželo několik slušných odborníků z minula, ale právě lingvistika mne zoufale nezajímala. Další skupinu tvořili totální darebáci, od nichž člověk nemohl nic kloudného získat. A konečně lidé, kteří byli až dosud fanatičtí komunisté, teď začínali prozírat, měli spoustu dobré vůle, ale v podstatných věcech byli mimo, asi jako někdo, kdo se právě probírá z narkózy.

V důsledku toho mi bylo odepřeno mít „svého“ univerzitního učitele. Věděl jsem, že těmhle lidem musím vší silou zabránit, aby mne vedli.

Moje setkání s Emanuelem Mandlerem bylo rozhodující v tom smyslu, že dodatečně zaplnilo tuto mezeru. Od něho jsem se poprvé dozvěděl něco kloudného o české národní tradici, zároveň liberální a demokratické, o linii Havlíček – Palacký – Masaryk. Od něho jsem poprvé slyšel jméno Emanuela Rádla. Předtím jsem pohrdal „českým obrozenectvím“, které pro mne bylo jen synonymem pro špatnou literaturu. Teď jsem se naučil vážit si ho.

A druhá zásadní věc, kterou jsem se od Mandlera – jak doufám - naučil: prošel jsem praktickou školou politické důslednosti. V knížce se mluví o dvou případech z šedesátých let, zcela odlišných: o případu Dějin a Současnosti a o případu Tváře. Zásadní pro to, jak dobrou věc nezpatlat, je žít ve vědomí, že je, stejně jako my, smrtelná, a že je velké umění v okamžiku, kdy už nemůžete dělat zplna to, co jste si předsevzali, včas přestat, včas jít od toho. Zejména ve společnosti, která je naučená jen „držet pozice“.

A tímto skrytým poděkováním autorovi, jemuž je věnován dnešní podvečer, své stručné úvodní slovo uzavírám.

Předneseno v kavárně knihkupectví Akademia 12. dubna 2005