ARCHIV

Hra s předem známým vítězem

Současná vládní krize nás mohla poučit přinejmenším o tom, že zdejší politické elity netrpí názorovou strnulostí. Unionisté vyslovili vládě důvěru a vzápětí ji vyzvali k odchodu. Socialisté prohlásili krizi za skončenou, načež nabídli výměnu premiéra. Předseda občanských demokratů opustil strategii nulové tolerance a vyslovil se pro duhovou koalici. Nabízí se pochopitelně otázka, zda politici vědí co chtějí. Jenomže: víme to vůbec my sami?

Zdaleka ne vždy. Takovým křesťanským demokratům (aby na ně nebylo zapomenuto) je kupříkladu vytrvale vyčítána vrozená proradnost: přidají se hned k tomu, hned k onomu; mají svou lžíci v každé kaši a v každé vládě nějaké to křeslo. Vznikne-li však vláda bez lidovců, pobouří nás to právě tak. Období tiché koalice ČSSD s ODS máme ještě v živé paměti, včetně odsuzujících komentářů: šlo o zradu voličů, podvod desetiletí, ohrožení demokracie, uzavírání kartelových dohod, omezování politické soutěže. Dva hráči nechtějí pustit do hry nikoho dalšího – a to se přece nesmí.

Jsou-li zde ovšem hráči tři, pak jeden z nich ve vládě s největší pravděpodobností zůstat musí, volby nevolby. K čemu řeči o nějaké obojakosti? Můžeme jenom překvapeně kroutit hlavou: máme opozici, máme vládu, ale část té vlády je vždycky jednou nohou v opozici. Je to pak divná soutěž, když některý z hráčů má předem zajištěnou výhru!

V minulém režimu bylo jakékoli prolínání vlády a opozice znemožněno prostě a jednoduše: likvidací opozice. Vítěz byl pochopitelně rovněž předem znám, dokonce bezpečněji než dnes: byl znám jednou provždy, ústava mu věnovala zvláštní článek. K žádné vládní krizi nemohlo dojít, a přece bylo celých těch čtyřicet let jednou velkou krizí vládnutí. Má-li být ústava nikoli zdrojem krizí, ale nástrojem k jejich řešení, musí zajistit existenci opozice, a zároveň zabránit jejímu splynutí s vládou. S počtem politických stran je to pak jako ve známé anekdotě: Kdybych tu tak měl takové dívky dvě, říká šéf své lepé asistentce. – A po dlouhém povzdechu: Bohužel jich mám pět!

Vyčítat křesťanským demokratům hadí úlisnost je zcela bezpředmětné. Nedělají nic horšího, než že racionálně využívají našeho volebního systému, který takovéto „nemravné“ chování předpokládá, nebo alespoň umožňuje. Obsadit pomyslný střed by chtěl ostatně kdekdo; kdysi se o to pokoušel Miloš Zeman (dokud se ještě považoval za liberála), a nejvytrvaleji o dobytí středové pozice usilovali Svobodní demokraté (už za časů, kdy se jmenovali Občanské hnutí).

Něco jiného jsou však argumenty, které lidovci používají nikoli na obhajobu svého značného koaličního potenciálu, ale na obhajobu samotných pravidel, při nichž je koaliční potenciál důležitějším faktorem nežli volební výsledek. Když se krátce po Špidlově pádu hovořilo – jak už je v době krizí zvykem – o změně volebního systému, položil předseda Kalousek sugestivní otázku: A co když při většinové volbě vyhrají komunisté? Pan Kalousek vidí stejně jako my ostatní, že komunistům se při volbách do Senátu notoricky nevede (přičemž nízká volební účast v senátních volbách by pro ně měla být výhodou) a přesto se nestydí vyrábět z většinového systému strašáka, před kterým se budeme třást hrůzou.

Argumenty, kterým nevěří ani ten, kdo je předkládá, spolehlivě znemožňují jakoukoli otevřenou debatu. Pátrání po motivech by bylo objevováním Ameriky. Znal je už de Gaulle, a ve svých pamětech shrnul celý problém do jediné věty: „Jakmile střet myšlenek ohrozí zaběhanou rutinu a lidi na jejich místech, dostane nesmiřitelný charakter teologických sporů.“

Martin Vrba