ARCHIV

Moudrá francouzská hlava a obtíže s poučitelností

U Škvoreckých mi vyšla v roce 1988 napsaná knížka s názvem Šťastně navrácený běženec – pokračování ságy Čecháčka emigranta Pravoslava Komendy, jemuž na Západě pšenice tak málo kvetla, že se rozhodl vrátit do totalitní klece (kde potom byl přijat i do Strany – pár měsíců před sametovým listopadem). Při sebeujišťování o správnosti takových kroků si opakoval pesimistická slova francouzského myslitele Jean-Francois Revela:

1. Demokracie nejsou na to zavedeny bránit se proti nepřátelům, usilujícím o jejich zničení.

5. Již jsme si na toto vše natolik zvykli, že naše sklony ke kapitulaci se staly jedinou přijatelnou normou.

Revel se narodil v Marseilles v roce 1924, studoval filozofii, na různých univerzitách vyučoval až do roku 1963, kdy se začal zcela věnovat publicistice, zejména v týdeníku L´Express. Značné pozornosti se dostalo jeho knize Bez Marxe nebo Ježíše (1972), po ní následovaly další knižní tituly, zejména Jak demokracie hyne, Pokušení totality, Demokracie sama proti sobě a Antiamerikanismus. Nevím, zda některé jeho práce se dočkaly českého vydání či zda autor dosud žije. Tolik je jisté, že co nejvčasnější konec mu přálo velké množství pokrokových popuzených humanistů. Byl nejen nekonformní, ale i konfrontační. Přirovnáván k Emilu Zolovi, který svou obranou Alfreda Dreyfuse otřásl francouzskou společností, Revel se pustil do celé generace evropských, zejména ovšem francouzských intelektuálů, jeho slovy samolibých, domýšlivých zbabělců.

Šokoval svou obhajobou Ameriky proti celosvětovému zatracování. Obvinil žalobce, že svou vehemencí se snaží smít vlastní hříchy. Připomínal pohodlnou amnézii vlastního počínání Francie , například v Indočíně, a tehdejšího škemrání Paříže u Eisenhowera poslat americká letadla a vyprostit jednotky Cizinecké legie v obležení u Dien Bien Phu. Revel pídil po kořenech evropské zášti. Jako hlavní psychologický zdroj a motiv antiamerikanismu identifikoval ressentement (nelibost, odpor), uvědomování si vlastní slabosti a závist, to vše způsobené po druhé světové válce ztrátou primátu této kolébky západní civilizace. Neurotická snaha najít vysvětlení a k dobru tedy přišlo současné zatracování imperialistické, lakotné a nemilosrdně soutěživé Ameriky pro její jak „arogantní unilateralismus“, tak i „sobecký izolacionismus“ -- vzájemně se vylučující tvrzení. Přehlížení základních faktů, samozřejmostí americké reality, pokud neuspokojovala přísného kritika. To pro Revela není důkazem racionální analýzy , ale posedlosti mravně rozlíceného žalobce. Co do amerického sobeckého unilateralismu, Revel nabízí vysvětlení: ono nic jiného Washingtonu nezbývá. Věru, kdyby svět býval muset spoléhat na Evropu, aby si vyřešila problémy na vlastním dvoře, balkánské jateční obřady by trvaly dodnes.

Autorovi rovněž nejsou lhostejní antiglobalisté, tolik se rozhořčující nad nerovností, bídou zejména v tak zvaných rozvojových zemích, aniž by dovedli nabídnout alternativu úspěšného řešení. Sadomasochistická slast kajícníků, přisuzujících si odpovědnost za všechny hříchy planety. Že vší bídu třetího světa způsobil první svět, aniž by k tristnímu stavu věcí přispělo místní hanebné vládnutí, kleptokracie či mizerné klimatické podmínky. I diktátora Mugabeho, strůjce hladomoru v Zimbabwe, jsme vlastně rovněž zavinili.

Nejen Evropa, ale i ostatní části světa projevují sympatie pro nedemokratické, ba i totalitární experimenty. Jakkoliv málo optimistický Revel však vyjádřil přesvědčení, že koncem dvacátého století nebude dominovat revoluce socialistická, ale ta liberální, s rozmachem pluralistické demokracie a tržního hospodářství.

Pouze ten Kreml na tristním seznamu fiktivního Čecháčka Komendy byl přesídlen na ono smetiště dějin. Ostatní premisy setrvávají, potvrzujíce nepoučitelnost té údajně kultivovanější části lidského plemena. S ochotou a nezřídka s dychtivostí přisuzovat si vinu i za nejnehoráznější akty cizího barbarství. Příkladem nám poslouží tolik tolerantní Holandsko, kde největší statečnost prokazuje somálská emigrantka Hirsi Ali, členka parlamentu, s odvahou se vyjádřit o islámu jako o náboženství zpátečnickém, netolerantním, primitivním. O proroku Mohamedovi si troufla říct, že při uplatnění současných hodnotových měřítek by to byl perverzní tyran. Nejenom rozběsnění muslimové jí hrozí zabitím, a proto se musí skrývat, ale zatracení se jí dostává i z řad evropských elit, prosazovatelů multikulturalismu, těch údajně tolik tolerantních, leč schopných nevnímat polootrocký status mohamedánských žen v jejich nejbližším sousedství.

Sklony ke kapitulaci projevuje západní civilizace všelijak. Když 11.9.2001 došlo ke zničení mrakodrapů, nejen arabské davy jásaly. Německý hudební skladatel Stockhausen charakterizoval několikatisícové zabití jako největší umělecký čin doby. I v Praze se vyrojili humanističtí filozofové se zdůvodněním, že hlavním viníkem byla zasažená země.

Týž názor, i z větší vehemencí, opakovali někteří Američané. Ward Churchill, profesor na univerzitě v Coloradu, charakterizuje oběti jako malé Eichmanny. Shahid Alam, profesor na univerzitě v Bostonu, povýšil sebevražedné útočníky na úroveň zakladatelů americké nezávislosti – od Washingtona po Jeffersona. Těm všem přece šlo o život svobodný, důstojný. Profesoři se těší své existenční nedotknutelnosti, kritika jejich nehorázností se šmahem odmítne jako projev fašismu a rasismu.

Freedom House, nezávislá nevládní organizace, adresou v New Yorku, vydala zprávu, 89 stran (Saudi Publications on Hate Ideology Fill American Mosques), o obsahu a kvalitě materiálů, které kulturní atašé saúdského velvyslanectví ve Washingtonu distribuuje mešitám a muslimům v USA, nabádaným si počínat jako při poslání na nepřátelské území (behave as if on a mission behind enemy lines). Nebyla opomenuta ani mešita v Brooklynu, kterou svou přítomností pravidelně poctíval šejk Omar Abdel Rahman, vůdce prvního (1993) útoku na World Trade Center.

V dokumentech se muslimům též doporučuje nepodat křesťanům či židům ruku. Pokud by muslim přešel k jinému náboženství, nutno ho zabít.

Znovu si připomeňme Revelovu diagnozu o sklonech demokracií ke sebezničení.

Optimisté se ale na konto Koránu utěšují precedentem Kremlu.

Ota Ulč