ARCHIV

Premiérova dobrá a špatná zpráva

Politická situace v ČR se mění každým okamžikem. Na sklonku minulého týdne zaskočil premiér Gross českou veřejnost dvěma zprávami.

Ta první je dobrá: Gross se rozhodl nabídnout demisi v případě, že bude vytvořena proevropská vláda na půdorysu dosavadní stojedničkové koalice, která by dovedla zemi k řádným volbám. Vyšel tak realisticky vstříc sílícím tlakům na řešení zauzlovaného politického problému. Zároveň dal najevo, že dává přednost spolupráci s nekomunistickými stranami úpřed menšinovou vládou závislou na podpoře KSČM. (Na rozdíl od ministra Sobotky a některých příznivců exprezidenta Havla se domnívám, že komunisté znamenají větší nebezpečí než ODS, která zjevně vyhraje příští volby; české plebejství v sobě spojuje jakousi elementární demokratičnost a jako její rub neomalené buranství, jehož ztělesněním právě ODS je. Z toho plyne, že ODS je reformovatelná: snad se ho někdy zbaví. KSČM je strana tíhnoucí k totalitě a tedy nereformovatelná).

A teď ta špatná zpráva: premiér Gross se zřejmě rozhodl doprovodit svůj vstřícný krok tím, že s potenciálními partnery vyběhne. Má jít o jednorázovou smlouvu o vytvoření vlády a o spolupráci na jejím evropském profilu: Ve všem ostatním bude vláda (to znamená její sociálně demokratické většina) hledat podporu napříč politickým spektrem – a tento jinotaj, jak víme, znamená „s tichou podporou komunistů“. Premiér by rád omezil počet resortů, jež mají připadnout koaličním partnerům, a hlavně vyloučil z vlády všechny zrádné skunky, kteří hlasovali pro nedůvěru či dali demisi. Důvody, které ho vedou, jsou nasnadě: krize přezrála, důsledkem je hysterická atmosféra. Spor se stal prestižní záležitostí mezi ČSSD a KDU-ČSL. Premiér musí počítat s vnitřní opozicí ve vlastní straně – např. nezanedbatelná část jejího poslaneckého klubu má ke komunistům tak blízko, že jsou od nich k nerozeznání. V tom se dnešní ČSSD podobá své předchůdkyni z let 1945-8.

Pokud by z Grossova vstřícného gesta mělo vůbec něco být, muselo by se na něm ještě hodně pracovat. Zdá se, že šanci může mít jen čistě technicky politická dohoda, odmoralizovaná a odideologizovaná: jak dokončit toto volební období, když nejrozumnější řešení, předčasné volby, je bohužel neprosaditelné. Řeči o rozbíječích koalice jsou např. pro ČSSD nebezpečné, protož sám premiér má v tomto ohledu obrovskou hroudu másla na hlavě. Naopak požadavek, aby ve vládě neseděli čelní představitelé stran, vypadá rozumně, odfiltrují se tak osobní stránky konfliktu a dá se najevo, že hlavním úkolem vlády je dokončit započaté. KDU právem žádá „protikomunistickou pojistku“, je však zjevné, že ČSSD nelze prostě zakázat, aby někdy hlasovala s komunisty, protože dřív tu možnost měla a část poslaneckého klubu to nebude respektovat. Řešení si žádá politického akrobata. Protože četné špatné stránky pana premiéra už byly v tisku zevrubně probrány, rád bych upozornil na to, že v tomto směru projevil určité schopnosti a že jeho „pragmatismus“ má i dobrou stránku, že totiž jeho kroky málokdy vedla malicherná zášť nebo fanatismus.

Je zjevné, že pokud nabídka hned nepadne, bude následovat složité vyjednávání a přetahování. Tady se otvírá legitimní pole pro prezidentské aktivity. Přitom je zjevné, že aby prezident tu mohl hrát významnou roli, musí být důvěryhodným partnerem pro obě strany, tj. nesmí si přihřívat vlastní polívčičku a stranit někomu na politické scéně. Dosud v ČSSD úspěšně vzbuzoval podezření, že ani jednoho není schopen. Zde má příležitost složit reparát z politické zralosti.

Mladá fronta Dnes 11. dubna 2005