indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

4.4.3.2005 - 9.4.2005

ARCHIV

Věc: udělení bobříka vyčůranosti za měsíc duben 2005

euro bobr Kariérní diplomat: jak krásné, šťastné a po všech stránkách výstižné pojmenování! Kariérní diplomat může být holý jako pan Telička nebo obrostlý jako náš dnešní laureát, jedno mu však nesmí chybět: někdejší členství v KSČ. Členství v KSČ je dnes u výše postavených lidí jakousi módou. Protože je s ním jakási potíž, vypracovali si zasažení celou škálu technik, jak ho veřejnosti přiblížit a vysvětlit.

Zdá se, že v posledních letech se nám „kariérní diplomaté“ množí geometrickou řadou. Je to vysvětlitelné jen tím, že se musí dnes a denně rodit: v okamžiku zrození je jim něco mezi čtyřiceti a padesáti lety už v kolébce dostávají do vínku někdejší členství v KSČ, na jehož řádném zdůvodnění pak musí osvědčit své kvality.

Způsob, jímž kariérní diplomat zdůvodňuje své členství v KSČ, je v zásadě dvojí.

Lze volit cestu defenzivní: má tu výhodu, že je pro prostého člověka celkem pochopitelná: bez vstupu do „strany“ by dotyčný nemohl své Bohem dané schopnosti uplatnit plně a na místě, pro jehož zastávání byl Stvořitelem určen, na místě, které způsobí zároveň velké potěšení jemu samému a velký prospěch celé společnosti. Skoro milion našich spoluobčanů, kteří se v druhé polovině listopadu 1989 chvatně zbavovali rudých knížek jako akcií, jejichž hodnota střemhlav klesá, o tom ví své. Tak postupoval kdysi náš komisař (komisař EU, proboha!) Pavel Telička.

Druhá cesta je úzká a trnitá, má však tu výhodu, že nedává různým kverulantům příležitost, aby vedli nevhodné řeči o oportunismu a prodejnosti. A právě tu zvolil náš velvyslanec u EU a možná budoucí premiér, kariérní diplomat Jan Kohout. I on byl totiž členem tzv. rodné strany, a to v letech 1986-1989. V Mladé frontě Dnes vysvětluje: „Bylo to v době Gorbačovovy perestrojky, která mi připomínala jaro 1968. Věřil jsem tehdy, že se věci dají změnit především shora.“

Respektuji fakt, že podle dostupných údajů bylo panu Kohoutovi v roce 1968 sedm let. Člověk v tomto věku chápe obyčejně politickou situaci značně specificky a subjektivně. A tak zatímco pro nás, co jsme ji zažívali v dospělém věku, znamenala přes všechny problémy krátké vydechnutí mezi dvojí nedobrovolnou koupelí v ruské žumpě, pan Kohout si ji plete s lety 1986-9, kdy u nás komunistická potvora sice už chcípala, ale přitom tloukla a kopala na všechny strany.

Také pouhý letmý pohled na Husáka, Jakeše, Biľaka, Fojtíka a Štěpána v letech 1986 ad. musel průměrně inteligentního člověka vést k tomu, aby se co nejrychleji vzdal představy, že by dotyční byli ještě schopni něco pěrestrojit. A pokud by léčba pohledem nestačila, byla tu ještě možnost absolvovat skotské střiky z policejních kropicích aut při četných demonstracích té doby.

Kdybychom měli podezření, že pan Kohout to vše prohlásil tak říkajíc z čistého srdce, byli bychom v pokušení požádat úřady, dříve než se zmocní vládního kormidla a způsobí nenapravitelné škody, o jeho psychiatrické vyšetření podobné tomu, které nyní hrozí JUDr. Kubíčkovi. Protože však jsme přesvědčeni, že jde o vysvětlení ryze pragmatické, spokojíme se s tím, že kariérního diplomata Jana Kohouta, abychom to u něj měli dobré, až se stane premiérem, obdarujeme macatým bobříkem vyčůranosti za měsíc duben 2005. A zároveň, samozřejmě, gratulujeme.

10. března 2005