ARCHIV

Ještě církev nezhynula

Nemám tušení, kolik je na světě církví, a zda je vůbec někdo zná všechny podle názvu. V těchto dnech ovšem více než jindy mluvíme a přemýšlíme o jedné z nich, aniž bychom její název museli zdůrazňovat; říkáme církev, a všem je jasné, o kterou jde.

Byla to tato církev, která kdysi provedla mladé evropské národy zmatkem středověku. Dokázala, tmářská a zpátečnická, uchovat a předat antickou vzdělanost. Právě díky církvi nebyli zdejší mocní nikdy všemocní; od počátku evropských dějin se s ní museli o svou moc dělit, vždyť dělbu moci nevymysleli až liberálové osmnáctého století.

Co však prospělo Evropě, neprospělo vždy stejnou měrou církvi. V důsledku své moci musela stále více čelit zkorumpovanosti ve vlastních řadách. Pokus o reformu skončil zakládáním církví konkurenčních, které ji vinily z nereformovatelnosti; katolické reformaci říkají nekatolíci dodnes a důsledně „protireformace“. Od 16. století se mohlo zdát, že církev již zůstane institucí lokálního významu, která k jednotě evropského kontinentu nijak nepřispěje, ba bude jej nadále rozdělovat. Sever Evropy byl protestantský, papežství měli naopak pevně v rukou Italové. Jednotlivé konfese získaly na svou stranu tu či onu světskou moc, a výsledné katastrofě dodnes říkáme „náboženské války“.

Takřka zapomenutým hrdinou jedné zapomenuté kapitoly evropských dějin je polský král Jan Kazimír, který svou zemi nehodlal připojit k žádnému z obou táborů; učinil naopak pokus (zmařený nakonec švédskými vojsky) zorganizovat ve své zemi velkou teologickou disputaci, vycházející z dohody o základních principech, která by pomohla obnovit jednotu křesťanského světa. Rio Preisner, jenž toto úsilí připomíná v eseji Kultura bez konce, trpce konstatuje, že „osvícenská“ Evropa tento pokus Polsku nikdy nezapomněla: rozsápala jej na kusy jako smečka vlků.

Dějiny jsou povětšinou velmi kruté, někdy však projeví – pokud je vůbec smíme nějak personifikovat – nečekaný smysl pro spravedlnost. Po několik staletí trvající krizi nabývá církev na významu; více spojuje než rozděluje; otevírá se světu. Papežství přestalo být italskou institucí a prvním neitalským papežem se stal podivným řízením osudu právě Polák, muž narozený v zemi, která už vlastně neměla existovat.

Snad ze slušnosti vůči hostitelům se Jan Pavel II. označil při své první návštěvě Prahy za Slovana; ještě za jeho mládí se tu přece hlásala „slovanská politika“. Nezapomínejme však, že slovanství bylo hodně zmatenou koncepcí předminulého století, a hlavně: že Karol Wojtyła byl Polák, a zejména křesťan. Je téměř ironické, že se Polák stal prvním neitalským papežem v tomtéž roce, kdy se Čech stal prvním nesovětským kosmonautem v sovětském bloku.

Dojemný pohřeb Jana Pavla II. byl stvrzením naděje pro tento svět. Miliony poutníků v Římě, tisíce smutečních hostů ve Vatikánu, na dvě stovky státníků: tmářská a odepsaná církev si dokázala do svého čela zvolit jednoho z největších mužů dvacátého století, a mnohým opět ukazuje cestu v naší chaotické době. „Katolická církev má svá nejlepší léta před sebou,“ prohlásil zhruba před dvěma roky jistý kněz. Měl jsem tehdy za to, že je to krásné, upřímné, ale jen přání. A snad by to mělo přáním i nadále zůstat: je přece krásné mít to nejlepší stále před sebou.

Martin Vrba