ARCHIV

I drzost by měla mít své meze

V páteční rozpravě k vyslovení nedůvěry Grossově vládě nezaznělo v zásadě nic, co by člověk předem neočekával. Z parlamentní šedi se jistým způsobem vymklo snad jedině vystoupení sociálně demokratického poslance prof. Zdeňka Jičínského.

Je poměrně neobvyklé, když se sociálně demokratický poslanec hlásí citací k duchovnímu odkazu Hermanna Göringa (podle Práva piš Göhring). Ještě pozoruhodnější je ovšem podstata věci. Předseda KDU-ČSL Kalousek nemá podle prof. Jičínského ani to nejmenší právo mluvit o politické kultuře a politické morálce. Stačí se prý podívat, jak se chovala jeho strana v letech 1948 – 49. Cituji: „Chci říci ale, že po únorovém vítězství KSČ, pracujícího lidu, jak se to tehdy říkalo, Lidová strana se velmi rychle obrodila a byla 40 let pevnou součástí Národní fronty. (Potlesk ČSSD.) … To slouží ke cti lidové straně, že když začaly události spojené se 17. listopadem, že našla ve svých řadách ty, kteří se … postavili ve prospěch demokratických přeměn v této zemi. To jí nepochybně slouží ke cti a svědčí to o tom, že má neobyčejnou vitalitu…“ Když druhou část oddiplomatičtíme a všechno zkrátíme, znamená to: tak, jako se rychle překabátili v roce 1948, překabátili se zase naopak i v listopadu 1989.

Tato svérázná interpretace novodobých českých dějin nikoli volá, ale přímo řve a úpí po komentáři.

Prof. Jičínskému bylo v roce 1948 devatenáct let. Dovoluji si silně pochybovat, že by byl tehdy úplně politicky mimo, a i kdyby tomu tak bylo, měl nejpozději po listopadu 1989 čas a příležitost doplnit si vědomosti kvalitní historickou četbou. Nekomunistické strany tzv. Národní fronty nebyly nic moc: v roce 1945 a vlastně už dříve aktivně či mlčky souhlasily se zmrzačením českého politického systému. Československá strana národně socialistická byla zřídlem mimořádně odporného šovinismu, Československá strana lidová sdílela už od r. 1918 trpký úděl v podstatě nechtěné a pouze trpěné současti české politiky a po roce 1945 jen posílila svůj oportunismus. O rozpolcené a komunisty prolezlé sociální demokracii raději nehovořit. Nicméně: po únorovém puči byly tyto strany brutálně převálcovány. Jejich vedení skončilo v lepším případě v emigraci, v horším případě v kriminále nebo na popravišti. Na jejich místo dosadili komunisté kolaborantskou svoloč, kterou vyhrabali v temných zákoutích jejich politického suterénu. Pořádně zabrat dostali často i členové. Od té doby existovaly tyto strany (s výjimkou ČSSD, „sloučené“ s KSČ) pod policejní kuratelou. Mluvit o tom, že „se obrodily“ je tedy lež jako věž.

A za druhé: proti argumentům je třeba stavět argumenty. Výjimkou je ovšem případ, když se kritik staví do pozice arbitra elegantiae ve věci politické kultury a politické morálky. Pak je docela na místě se ptát, jaký že k tomu má vlastně fundament, a není-li tomu náhodou tak, že mu v morálním nadhledu brání mohutné mravní břevno ve vlastním oku. A tu je třeba říci, že v době, kdy se ČSL údajně „velmi rychle obrodila“ a v letech bezprostředně následujících byl pan profesor nadějným mladým stalinistou. Etabloval se nejprve na Právnické fakultě UK, pak, jak se cudně praví v publikaci „Kdo je kdo“ (kde kupodivu chybí jeho stranická orientace v té době: pokuste se ji uhádnout!), na „Vysoké škole politické“. Připomínám, že plný název školy byl „Vysoká škola politická ÚV KSČ“ (lid jí přezdíval „Vokovická Sorbona“). Podílel se na vzniku elaborátu zvaného „Ústava ČSSR“, proti němuž je tzv. Ústava 9. května“ z roku 1948 plodem zjemnělé právní kultury. Jeho mravní kompetence soudit údajné poklesky ČSL z roku 1948 ad. se tedy poněkud podobá kompetenci brutálního sexuálního násilníka hodnotit fakt, zda se jeho oběť dostatečně bránila.

A tak – aniž bych chtěl stavět morální a kulturní kvality pana Kalouska na piedestal - mi jako doklad upadlé politické morálky a kultury nepřipadá ani tak KDU-ČSL, jako tenhle její vykutálený kritik.

2. dubna 2005