ARCHIV

Kdo nechce vyhrát volby

Když Miloš Zeman ve svém projevu na brněnském sjezdu ČSSD hodnotil úroveň diskusních příspěvků prvního dne, neodpustil si posměšnou poznámku: „Dozvěděl jsem se pro mne velmi překvapivou zprávu, že chceme vyhrát volby v roce 2006, a položil jsem sám sobě otázku, která strana nechce vyhrát volby“.

Nikdo nikdy nepopíral, že Zeman dovede být občas vtipný, v tomto případě však jeho ironie tak docela namístě nebyla. Sdělení „chceme vyhrát volby“ je totiž banální pouze zdánlivě; najdou se kupodivu i strany, které volby vyhrát nechtějí. Nepostarali se snad svého času lidovci o to, aby tzv. čtyřkoalice, jejíž byli součástí, volby pokud možno nevyhrála? Tedy alespoň ty opravdu významné?

Nejsou totiž volby jako volby, a právě příběh čtyřkoalice názorně ukázal, že ty sněmovní mají zcela jinou váhu než všechny ostatní. Voliči to přinejmenším tuší a lidovcům to bylo vždycky nad slunce jasné. Koalice čtyř stran v komunálních volbách? Proč ne. V senátních? Dobře. V regionálních? Beze všeho. Ve sněmovních? – Tak to pozor! Do sněmovních voleb jedině bez ODA. Čtyřkoalice, svého času téměř jasný favorit, přišla v důsledku rozpadu o přízeň voličů a jako „dvoukoalice“ se nakonec stala naprostým outsiderem. Mohla nicméně dopadnout ještě hůř. S ODA na kandidátce mohla sněmovní volby nakrásně vyhrát, těžko by však vytvořila vládu s ČSSD: hrozila tak široká koalice občanských a sociálních demokratů, což by pro lidovce znamenalo další čtyři roky v opozici. Není pak lepší být outsiderem?

Jak naznačil v post-sjezdovém komentáři Bohumil Pečinka, i Gross by svou stranu rád proměnil v outsidera, tedy v patnáctiprocentní jazýček. Svou logiku by to mělo. Proč se vůbec pachtit za vítězstvím? Vyžaduje to ohromné nasazení a „odměnou“ je pak jen neúnosně velká zodpovědnost. Demokracie je soutěž a skutečná soutěž předpokládá konkurenci. Naše strany však nechtějí být natolik silné, aby mohly druhým konkurovat. Usilují spíše o to, aby je co nejvíce ostatních vzalo do party.

Takový přístup vede k modelu několika slabších hráčů, kteří jsou na sobě navzájem závislí. Všichni musejí táhnout za jeden provaz, opozice je prakticky prázdným pojmem, a při prvním větším karambolu prudce stoupá obliba extrémistů. První republika byla takovouto stojatou vodou pro líné kapry, hrou na demokracii, po jejímž krachu spadla moc do klína komunistům. Kdo zaručí, že tentokrát se budou věci vyvíjet příznivěji? Nynější vládní krize je nejspíš jen epizodou na cestě k špatným koncům. Samozřejmě: půjde-li všechno dobře, půjde všechno dobře. Předválečné Československo stavělo na této tautologii a dopadlo podle toho.

Naše ústava je ušitá na míru volebnímu výsledku z roku 1992, a při jiném nabízí jen spleť slepých uliček. Kterýkoli z nynějších mimoparlamentních subjektů, k nimž někteří upínají zbytek nadějí, by po vstupu do sněmovny leda rozšířil řady slabých pseudostran. Je tedy žádoucí přijmout taková pravidla, která by zajistila skutečnou konkurenci a eliminovala tak vliv nezodpovědných radikálů. Vhodnou, leč promarněnou příležitostí byl rok 1998, kdy se republikáni nedostali do sněmovny, a nebylo těžké odhadnout, koho jejich voliči podpoří v příštích volbách. Času tedy nebylo nazbyt, nicméně naši tři velikáni devadesátých let, Klaus, Zeman a Havel, začali dělat fóry a zmohli se jen na vzájemné naschvály. I současní „demokraté“ se chovají mimořádně nezodpovědně, a začíná být jasné, kdo z toho ve finále nejvíc vytěží.

Na sportu je nelogické, říkával Cimrman, že všichni chtějí vyhrát: copak je to možné? Na našem politickém hřišti prakticky nikdo vyhrát nechce. Logické to je, ale nakonec skoro všichni prohrajeme.

Martin Vrba