ARCHIV

Německá politika a české mindráky

Článek Daniela Kaisera "Když jde z Německa strach" (Lidové noviny 13. února) je pěkný příklad toho, jak nepřiznaná nacionální zášť dokáže zkalit věcný a střízlivý pohled na situaci.

Daniel Kaiser má pravdu potud, že v tuto chvíli je problém vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů zastíněn jiným, velmi naléhavým, který se českoněmeckých vztahů dotýká sice jen zprostředkovaně, ale přesto významně. Jde o nebezpečnou zahraničněpolitickou orientaci Schröderovy vlády, jakýsi protiamerický pacifismus, jenž byl sice původně motivovaný vnitropoliticky (trumf ve volebním zápase), ale už dávno přerostl do mezinárodní oblasti a nabyl obludných rozměrů.

A D. Kaiser má samozřejmě pravdu v tom, co píše o prezidentském kandidátovi Janu S. Sokolovi.

Zato všechno, co nadto jest, je pořádně pokřivené.

Ze strany Německa se nejedná o žádný "umíněný izolacionismus", ale o zásadní změnu zahraničněpolitické orientace, o pokus vytvořit evropský blok, konkurenční k USA, který by se vzhledem ke své momentální slabosti opíral o podporu Ruska a příležitostně i Číny. Změnu vyprovokovalo bezprostřední ohrožení Západu islámským terorismem a jeho spojenci. A kancléř Schröder je na udržení nového kursu existenčně závislý, protože v situaci, kdy vnitropoliticky horempádem ztrácí body, by porážka na mezinárodním poli znamenala pravděpodobně konec jeho politické kariéry. Bude ho tedy držet zuby nehty.

Dlouholetá politika "držení Němců při zemi", kterou si D. Kaiser tak pochvaluje, se velmi nevyplatila a přispěla k dnešní hluboké krizi západního společenství. V tak krutých válečných konfliktech, jako byla druhá světová válka, se stává, že se i napadení nakonec v lecčems přizpůsobí surovosti protivníka. Proto je důležité, aby po skončení konfliktu, když hlavy vychladnou, provedli i oni jakousi bilanci svých aktivit. Nemyslím teď na Rusy, od těch lze sotva něco podobného čekat, ale na západní Spojence. A jmenovitě jde o vyhlazovací nálety na německá města, o vyhnání a ožebračení milionů lidí a svým způsobem i o Norimberský proces, v jehož základě ležela nemravná fikce, že se demokratický Západ dokáže shodnout se Stalinovým Ruskem na společném pojetí práva a spravedlnosti (jak OSN, tak nejrůznější mezinárodní tribunály, v nichž je dnes např. Spojeným státům obtížné se účastnit, stavějí na této neblahé tradici). Evropa se k takové bilanci začala chystat loni na podzim (viz usnesení EP o přistoupení ČR k EU). Zjevně však už je pozdě. Německá frustrace z takového "držení při zemi" se, jak to u podobných frustrací bývá, projevuje iracionálními a nemravnými politickými aktivitami.

Kaiserova protiněmecká umanutost se pěkně zračí v sugestivní otázce budoucímu českému prezidentovi: co uděláte proto, abychom tu s Němci nebyli sami? Jenže nebojme se, my tu s Němci nebudeme sami. Bude tu s námi jako německý spojenec Francie (její úloha v minulosti střední Evropy počínaje napoleonskými válkami byla podobně neblahá jako ta německá a stejně jako Německo trpí frustrací, v tomto případě ze ztráty velmocenského postavení, na níž se sama spolupodepsala). A někde za bukem číhá ruský medvěd. Taky by se s námi rád kamarádil, ovšem po svém způsobu. Přitom Německo i Francie jsou kulturní národy, politicky neskonale vyspělejší než Češi. Bylo by tedy nejlíp nechat stranou historické reminiscence a ptát se jen: co to přeskupování sil v Evropě a ve světě znamená? Těžko je vykládat jinak než jako zároveň neracionální a nemravné jednání obou zmíněných mocností tváří tvář teroristické hrozbě. Aliance, která hrozí vzniknout, je sice velmi ctižádostivá, ale taky velmi slabá, a proto zároveň směšná a nepraktická.

D. Kaiser ovšem nechává úplně stranou skutečnost, že nejde o politiku Německa an sich, nýbrž o politiku nynější socialistické vlády. To je jistě překvapivé: socialismus si podvědomě spojujeme s mezinárodností a málokdo by byl proto očekával právě od socialistické německé vlády takové rázné čelem vzad od atlantické spolupráce. Ale tak už to v dějinách bývá: jako logické a předvídatelné se jeví jenom při pohledu zpět, sežvýkané stády historiků. Při pohledu dopředu (tak je zažíváme jako současníci) jsou sledem šokujících překvapení.

A právě německá opozice (nezapomeňme, že poslední volby prohrála jen velmi těsně a vlastně díky neuvěřitelné indolenci malé FDP) se staví velmi ostře proti této dobrodružné politice. Na poslední schůzi Spolkového sněmu žádala, aby vláda odvolala své veto proti pomoci Turecku a připojila se k výzvě osmi. Hlasování pak prohrála, ale to nevadí: žádala právě a přesně to, čeho bylo v tu chvíli třeba, a je dobře, že ty požadavky byly vysloveny. (Jako dokument uvádíme návrh usnesení Spolkového sněmu, který podala frakce CDU/CSU) Pan Kaiser ovšem nechává opozici stranou schválně: opozice totiž ostře kritizuje vládu za její zahraničně politický kotrmelec; zároveň se ovšem vůbec nevzdává přesvědčení, že otázka Benešových dekretů a vyhnání Němců je otevřená. A pokud se chopí kormidla, zkoriguje avanturistickou Schröderovu politiku, ale zároveň přitlačí českým politikům a spřízněné žurnalistické lobby čenich do loužiček, které v posledních letech nadělali.

V zásadě na tom je pan Kaiser špatně. Když se udrží Schröder, prosadí se politika, kterou právem není nadšen. Pokud vyhraje opozice oživnou problémy, které teď za živa pochovává. Lidé, kteří věří na smysluplnost poctivého vyrovnání s minulostí, jsou na tom lépe.

16. února 2003