ARCHIV

Koncert politické nezodpovědnosti

Stanislav Gross porazil na sjezdu ČSSD Zdeňka Škromacha a stal se předsedou strany. Píše se (a říkal to i předseda KDU-ČSL Kalousek), že zvítězil jen těsně: svým způsobem je to pravda, předepsanou padesátiprocentní hranici překročil o pouhých 14 hlasů z 552 hlasujících. Pro posouzení jeho vítězství je třeba vzít v úvahu i výsledky jeho soupeře: ten dostal jen 203 hlasů, percentuálně 37%. Gross tedy vyhrál těsně, ale Škromach prohrál výrazně.

Své těsné vítězství si pak novopečený předseda ještě upevnil, když se prvním místopředsedou stal (tentokrát opravdu o fous) Bohuslav Sobotka. Škromach tedy dopadl jako sedláci u Chlumce. Grosse oslabí, že místopředsednické funkce se nedostaly na jeho bezvýhradné stoupence Buzkovou a Pánika.

Poněkud nepochopitelným se jeví postup Miloše Zemana. Vůbec neusiloval o návrat do čela strany, ačkoli se mu otevřela dosti značná šance. Místo toho nastrčil, a zároveň patrně zničil, Škromacha, který na rozdíl od Zemana na napoleonské tažení za nejvyšší metou zjevně vůbec nemá. Zemanův problém je možná v dispozicích: každý politik je svým způsobem výstřední, Zeman je ale výstřední příliš, a proto se často chová iracionálně. Taky asi není možné dělat zároveň úspěšného zábavného spisovatele a úspěšného politika, a Zeman si nevědomky zvolil první roli. Je přitom otázka, zda by jeho návrat do funkce předsedy strany neobnášel i určitá pozitiva: Gross coby premiér by se tak octl v situaci člověka, kterého zavřou do komory s mimořádně vystresovaným skunkem, patrně by nevydržel s nervy a abdikoval. Jmenování nového premiéra, s nímž by Klaus nejspíš souhlasil, by otevřelo cestu pokračování koalice (Zeman dovede být pružný, zvlášť když by zároveň bylo možné o něco zkrátit volební období). A i kdyby to nevyšlo, Zeman jako důrazný a agresivní politik by také nejspíš dokázal uhrát lepší výsledek vůči KSČM než Škromach nebo Gross. Každopádně se rýsuje další kapitola do knihy „Jak jsem se v politice mýlil“: řekl bych, že tentokrát to bude už definitivně poslední.

Gros si tedy s odřenýma ušima udržel a možná i trochu upevnil své pozice. Moc platné mu to asi nebude: sjezd zároveň prosadil rozhodnutí, zavazující ČSSD a vládu dokončit toto volební období. Bohumínské usnesení, které sjezd slavnostně a drtivou většinou podpořil, přitom zároveň zakazuje spolupráci s KSČM na celostátní úrovni. Protože KDU-ČSL už asi nemůže couvnout, bude Gross odkázán na komunisty, s nimiž spolupracovat nechce, ale nebude s nimi moci spolupracovat veřejně a oficiálně. Zlatá opoziční smlouva!

Nedá se říci, že by na situaci nějak výrazně vydělala KDU-ČSL a její předseda Kalousek. Pokud byl za jeho destruktivní politikou nějaký plán (vynutit si předčasné volby a následnou vládní koalici ODS – KDU, nebo aspoň výrazně oslabit Grossovu pozici ve straně), dá se říci, že katastrofálně nevyšel. Možná že ale žádný vyslovený plán neměl. Vylučuji pouze jediné – že by mu bylo šlo o mravnost. Teď je situace taková, že už asi couvnout nemůže, a Gross nemůže podat demisi už proto, že se před časem vzdal poslaneckého mandátu a octl by se coby předseda ČSSD rázem v politickém vákuu.

Taky ODS na tom není dvakrát dobře: bude-li iniciovat hlasování o nedůvěře vládě už příští týden, není vyloučeno, že v tom zůstane sama: KDU čeká se svým definitivním rozhodnutím na celostátní konferenci. Nedá se ovšem vyloučit, že ji podpoří komunisté: Gross jim nejde dvakrát pod nos, a hlavně: předem vědí, že ani tandem ODS – KSČM není schopen vládu svrhnout (a oni by byli blázni, kdyby teď tuto vládu poslali do kytek).

Prezident Klaus vyslal na poslední chvíli signál, že by strpěl pokračování dosavadní koalice, pokud by prokázala, že má jistých těch 101 hlasů. Gross mu to má za zlé, nechápu proč: prezident se pohybuje v mezích, které mu klade ústava (kdyby odmítl jmenovat vládu se stojedničkovou většinou s poukazem na to, že je příliš slabá, porušil by je) a nejspíš by nejraději viděl, kdyby to tahle vláda doklepala až do června 2006. Moc se mu nedivím.

Komunisté jsou na tom relativně nejlépe. Osud vlády je do značné míry v jejich rukou. Gross jim sice dvakrát nejde pod fousy, budou však moci ovlivňovat postranním způsobem vládu daleko výrazněji, než tomu bylo dosud.

Čeká nás nejspíš něco, co tu po listopadu 1989 dosud nebylo: víc než rok podivného bezvládí s velkým prostorem pro zákulisní pletky komunistů. Jen oni mohou z této zkoušky vyjít posíleni. Nepochybuji o osobní počestnosti pánů Zaorálka a Sobotky, ale na profíky z KSČM nemají. O Stanislavu Grossovi ani nemluvě.

A závěr? Při generování výrazných politických rozhodnutí se v české politice prosazuje totální nezodpovědnost. Je zarážející, kolik lidí je ochotno hrát si s komunistickým ohněm. Jedni by se s nimi docela rádi spustili, druzí je nepovažují za nebezpečné. Veřejnost je otrávená a znechucená: čím dál tím víc lidí si myslí, že se jich politika netýká. Až poznají svůj omyl, bude už pozdě.

Základní otázka je: doplouží se tahle podivná, rozhrkaná kára k řádným volbám? Nebo se rozsype někde na půl cesty? A pokud ano, co bude potom?

27. března 2005.