ARCHIV

České nejistoty a evropská nebezpečí

V rozhovoru, který minulý týden poskytl listu Frankfurter Allgemeine Zeitung, zopakoval český prezident svoje představy o postavení ČR ve světě. Pokusme se je shrnout.

Podle Klause si jsou Češi dlouhodobě jisti, že se nacházejí v srdci Evropy. Takovou sebestředností si jednodušší společenství doplňují nedostatek sebevědomí. Češi patřili v minulosti spíš k východní periferii západní Evropy. Sebestředný pohled zakládá falešné vidění světa, v němž si české elity namlouvají větší politickou váhum, než jakou ČR má. Důsledkem je např. směšné mistrování USA, které zákonitě končí nedůstojně. Dezorientace v dějinách je plod českého bolševismu: humanitní vědy byly na dlouhá desetiletí nahrazeny primitivní ideologií, a tak český prezident v sobě spojuje obdivuhodnou erudici na poli ekonomie se slepým přijímáním nacionálních a socialistických mýtů, pokud jde o dějiny.

V mezinárodních vztazích vždycky platí zásada „něco za něco“. Ve společenství, kde je sebevědomí nahrazeno hysterií, se může i příslušníkům politických elit snadno zdát, že americké základny na českém území by byly srovnatelné z ruskou okupací. Nebo že se proti nám v budoucnu špatně informovaná Evropa spikne, aby nám vnutila revizi poválečného vyhnání Němců. Ač se považujeme za pupek světa, od svého okolí, zvláště když cítíme jeho převahu, očekáváme jen úskoky a podrazy.

Proto taky máme vyhraněné představy o reformě širších společenství, do nichž se nám podařilo proniknout. Žádáme od partnerů svobodu, ale nejsme ochotni přijmout závazky. EU má zajišťovat především volný pohyb zboží, služeb, lidí, idejí a ideologií. Odmítáme unifikaci místo integrace a v současné její podobě cítíme, jak se EU odděluje od svobody a demokracie. Protože co se stalo, nelze odestát (Klaus by se nejraději vrátil před Maastricht), jen zapotřebí integraci alespoň zmrazit. Zároveň je nutno EU co nejvíc rozšířit, třeba i o Kazachstán. Podezíravost a nedostatek sebevědomí vedou k destruktivním a anarchickým projektům, které poškozují pověst ČR ve světě.

Přitom EU v sobě skrývá nejen pro ČR, ale pro všechny postkomunistické země jistá nebezpečí. V jejím rámci vzniká jakési pevné kontinentální jádro v čele s Francií (Němci díky tzv. převýchově považují za krajně nevhodné, aby něčemu stáli v čele). Naše zkušenosti s Francií nejsou úplně nejlepší: v roce 1938 zjistila, že závazkům, které na sebe vzala po první světové válce, není schopna dostát, a prodala ČSR Hitlerovi. Nemělo by cenu pořád to omílat, kdyby bylo zjevné, že se z toho francouzská politika opravdu poučila. Jenže od nástupu De Gaulla provozovala v rámci západního společenství kverulantskou politiku, v současné době podporuje Araby proti Izraeli a ochotou zrušit zbrojní embargo vydává Tchajvan na pospas ČLR. Obraz doplňují neomalené invektivy prezidenta Chiraka vůči postkomunistickým zemím v předvečer invaze do Iráku.

Páteční setkání Chiraka, Schrödera a Zapatera s Putinenm v Paříži má svůj hrozivý podtext: mělo se jednat o Iráku a spolupráci mezi EU s Ruskem, problémy demokracie v Rusku měly být jen lehce naznačeny. Nový kontinentální blok tedy zahrnuje ještě Německo (Schröder je prvním spolkovým kancléřem, který opustil politiku atlantické loajality, a to z vypočítavých vnitropolitických důvodů) a Španělsko (jehož premiér dal po atentátech v Madridu užaslé Evropě lekci z kapitulantství). Opravdu by nebyli schopni, bude-li to odpovídat jejich zájmům, nás prodat Putinovi stejně, jako nás kdysi Francie prodala Hitlerovi?

Přesto je členství v EU pro ČR výhodné. Taky nesmíme zapomínat, že tři země, které jsem si dovolil kritizovat, jsou po politické, hospodářské i kulturní stránce nesrovnatelně vyspělejší než ČR a spoluprací s nimi můžeme mnoho získat. Je jen třeba mít pro pobývání v EU krytá záda: základem naší strategie by mělo být spojenectví se zeměmi, které ke kontinentálnímu bloku neopatří (Velká Británie, Itálie), s našimi postkomunistickými souputníky, a především důraz na úzké vazby s USA: Spojené státy totiž nemají ve zvyku zrazovat své spojence.

20. března 2005