ARCHIV

Kladivo na politiky

S „Událostmi“ polemizuje nyní už i Právo. Nic proti tomu, je to pro nás vlastně čest: náš skrovný zápisník tak vstupuje do světa velkých médií. Mám jen obavu, že z toho moc nebudeme mít, protože mohutná množina čtenářů Práva nemá příliš velkou šanci, aby se protnula se skrovnou množinkou čtenářů Událostí.

Podnět k polemice zavdala pasáž v rubrice Co týden dal z 5. března t.r. Týkala se článku Jiřího Fraňka „Morálka na jedno použití, který vyšel týž den v Právu. Pro pořádek ji celou cituji:

Jiří Franěk píše (taktéž v Právu): „Pokud se ovšem pokusíme převést nejrozličnější morální aféry českých politiků na společného jmenovatele, vždy narazíme na problém, který s morálkou v jakési její ideální podobě, ale ani s morálkou účelově zneužívanou nemá nic společného, na morálku jednotlivce však má vždy svůj vliv. Peníze. Nahrabali a odešli, nenahrabali dost, a proto nemohou odejít - vsjo ravno. Je-li v politice něco vrcholně nemravného, chcete-li nemorálního, je to politika pojatá jako zdroj obživy. A je-li něco obzvláště nemravného v české politice, je to nikoli náhodná skutečnost, že poskytuje nesrovnatelně lepší obživu než většina počestnějších povolání.“ To je idealismus pro mne zcela nepochopitelný: proč by politika nesměla být zdrojem obživy? Co je na tom špatného? Jen by, jako každý slušný zdroj obživy, měla být užitečná nejen tomu, kdo se jí živí, ale i dalším lidem. To, že politika poskytuje lepší obživu než většina „počestnějších“ povolání, jednak nabuzuje podezření, že autor za počestná povolání považuje jen ta špatně placená, a jednak: proč je politika povolání „nepočestné“? Má-li problém Gross (nebo Tlustý, nebo Kalousek), neznamená to přece, že mají problém „politici“ jako třída. Politika je povolání jako každé jiné, jen je na ni lépe vidět.

Tomu, co napsal pan Franěk, nerozumím: proč by politika nesměla být politikovi zdrojem obživy? A čím by mu tedy měla být? A co by mělo být politikovi zdrojem obživy, když ne politika? Z něčeho přece žít musí!

A dále: proč je politika povolání méně počestné než nějaká blíže nespecifikovaná jiná? Existuje snad nějaký dědičný hřích, nějaká kolektivní vina politiků? Teď má jakýsi problém premiér Gross (a hovoří se o problémech pánů Kalouska a Tlustého). Nehovoří se, a pokud se dobře pamatuji, nikdy se nehovořilo o žádných podobných problémech např. v případě předsedy PS Zaorálka nebo poslance Nečase. Nemístné generalizování tedy vede ke špatnému položení otázky: jak to zařídit, jaké zákazy a omezení přijmout, aby tahle zkorumpovaná sebranka měla co nejméně příležitostí krást? Něco podobného bylo v minulosti podstatou tzv. socialistické zákonnosti: tak přistupovala komunistická vrchnost ke svým poddaným, výsledky jejího úsilí byli, jak se pamatujeme, dosti skrovné.

S Událostmi v Právu polemizuje Jiří Pehe („Politika nesmí být zdrojem obživy“, 15. 3. t.r.). teze Jiřího Pehe přesně zní: politika nesmí být principiálním zdrojem obživy pro politika. Není úplně jasné, co znamená to „principiální“ a kudy vede hranice, oddělující „principiální“ od „neprincipiálního“. Problém je to prý hlavně český: „na rozdíl od západních zemí“ u nás „nepřicházejí do politiky převážně lidé, kteří už něčeho dosáhli mimo ni a jsou slušně hmotně zajištěni“. Tu je třeba říci: jde o to, jak kdo a jak v které zemi; navíc nikde není psáno, že i člověk slušně „mimopoliticky“ zajištěný není vystaven svodu si ke svému zajištění ještě něco přihrabat. Problém „politika, který nemá jiný zdroj, k němuž by se mohl po skončení své politické kariéry vrátit“, je problém dosti specifický. Jednak má politika spoustu pater, lidé, kteří se pro ni rozhodli, v ní setrvávají dlouhá desetiletí, přičemž se tučná léta střídají s hubenějšími, jako tomu je ostatně všude v životě. I v tomto smyslu je politika povolání jako každé jiné a člověk je může opustit buď dobrovolně, z vlastního rozhodnutí (a pak jistě ví, co dělá a co dělat bude), nebo jako profesionální řidič, který se opije, zabije pár lidí a přijde o řidičák.

Těžko se mohu ubránit přesvědčení, že v tomto případě nejde o obecný případ politika, ale o případ poměrně specifický: totiž o případ strojvůdce a rychlokvašeného právníka, který se podivnou shodou okolností stal předsedou vlády, ačkoli na to vůbec neměl. Jak to zařídit, aby takový člověk příliš nemyslel na zadní kolečka? Spojení s „politikem obecně“ je v tomto případě příliš krátké. „pro řadu českých politiků je to (politika,bd) především placené zaměstnání, nikoli veřejná služba.“ Ale každé placené povolání je veřejná služba; kdo rozsoudí, co z toho je pro dotyčného člověka „především“? „Takoví politici jsou nuceni – ať se jim to líbí, či ne – myslit v první řadě na sebe a teprve pak na zájmy veřejnosti.“ Každý člověk myslí na sebe a má na to nezadatelné právo, mezi myšlením na sebe a zájmy společnosti nezeje propast (i já jsem společnost) a nejde o to, co upřednostnit, ale jak obojí skloubit. Kdo o sobě říká, že myslí především na zájmy veřejnosti, je přinejmenším neskromný chvástal. A rozsoudit to prakticky nelze.

Otázka, jak to zařídit, aby lidé nemyslili v první řadě na sebe, je otázka chybná. Vede k vymýšlení řady zábran a zákazů, jimiž trpí svoboda jedince i společnosti, ale které přitom není problém obejít.

Jiří Pehe končí svůj článek rezignovaně: účinným řešením může být nakonec jedině řešení zakotvené v morálce. K tomu je třeba podotknout, že morálku může mít člověk zabudovanou v sobě jako nepřekročitelný příkaz, který si sám uložil, nebo ho k morálnímu jednání vedou ohledy na odsudek spolubližních. Jsme lidé hříšní a slabí, a tak v sově obyčejně spojujeme obě možnosti. Instituce na výrobu morálních soudů ovšem neexistuje. Kompetentní je jedině veřejné mínění. Proto je jediná možnost problematické případy medializovat. V tom okamžiku ovšem začne pan Gross, a zdaleka ne jen on, mluvit o spiknutích, štvanicích, zmanipulovaném tisku atp. Viděli by nejraději fémové soudy pomazaných hlav, kazatelů morálky (pomazané hlavy se v česku většinou pomazávají samy), kteří v temných odlehlých jeskyních, kam nemá plebs přístup, rozhodují o morální vině a nevině? To je nevíra ve veřejnost, v lid, který v tomto pojetí hraje úlohu manipulovaných nedospělců. A s demokracií to nemá vůbec nic společného.

20. března 2005