ARCHIV

Omyly štafetového běžce

O chabé literární úrovni Zemanových „pamětí“ již bylo psáno, a čtenáři knihy potvrdí, že nikoli neoprávněně. Některé autorovy věty by skutečně neobstály ani ve slohovém cvičení na základní škole, kupříkladu tato: „...ze všech Marxových prací se mi nejvíce líbila jediná úvodní stránka spisu Ke kritice politické ekonomie.“ Co tu vlastně Zeman říká? Líbily se mu Marxovy práce, a nejvíce pak zmíněná stránka? Nebo se mu žádná stránka nelíbila – až na tu jedinou?

Podobná místa svědčí samozřejmě nejen o neobratnosti autora, ale též o nedbalosti korektorů. Důkazem naprostého redakčního selhání je ovšem hned druhý odstavec celé knihy, věnovaný okolí autorova rodiště. „Místa jako Borek, později Vinice, Včelín, Jelen a další se stávala terčem mých stále se prodlužujících vyjížděk na kole, zpočátku s maminkou, později sám.“ Vyšinutí z větné vazby je zde způsobeno dobře utajenou změnou podmětu – a k nápravě by tedy stačilo jednoduché odtajnění: Ta a ta místa byla cílem vyjížděk, které jsem podnikal zpočátku s maminkou, později sám.

Lajdácky napsaný začátek je však sám o sobě užitečnou výpovědí o žánru, k jakému tato kniha patří. Zatímco právě na první stránce se většinou svádí rozhodující boj o čtenáře a autor zde musí vynaložit svůj veškerý um, v případě vzpomínek nějakého expolitika je předem jasné, že zajímavé pasáže tak jako tak přijdou mnohem později. Čtenář první stránkou mnohdy ani nezačíná, a její sepsání proto není pro autora výzvou, ale nudnou povinností.

Zeman tedy nepodává bůhvíjak zvláštní výkon, zvláště vzhledem ke své opakovaně připomínané lásce ke knihám. Přesto je třeba uznat, že jeho vyjadřovací schopnosti jsou ve srovnání s drtivou většinou českých politiků zcela mimořádné, a totéž platí o jeho celkovém rozhledu, jakkoli se mu nesmí všechno věřit. Nedovedu samozřejmě posoudit, jakou hodnotu mají při vytváření prognostických modelů úvahy o konkávních, potažmo logistických funkcích senzitivity; z miniportrétu Valtra Komárka je nicméně zřejmé, že Zeman dost dobře neví, co jsou limericky, a na velmi tenký led se vydává i tvrzením, že neoliberálové nedokázali vysvětlit krizi třicátých let a že se vůči ní osvědčily keynesiánské recepty. (Pravda není ani jedno ani druhé.)

Pokud jde o expremiérovo hrubší výrazivo, není je třeba citovat ani dlouze komentovat; možná má sloužit jen k zvýšení nákladu. Mnohem horší jsou Zemanovy časté pokusy někoho osobně urazit; ještě zákeřnější je pak jeho zlozvyk vytahovat na druhé nikoli jejich nečestné či dokonce podlé činy, ale jejich různé nezdary – a používat je pak hlava nehlava jako argument. Toto chování si Zeman neosvojil až jako důchodce. Již před osmi lety se kupř. vyjádřil k angažmá Jiřího Gruši při „balíčkové“ rekonstrukci Klausovy vlády velice nevěcným způsobem: Grušův neúspěch v senátorských volbách jej nijak nekvalifikuje pro úřad ministra školství. Byla to jedna z typických expremiérových nehorázností. Proč by neúspěšný kandidát do Senátu nemohl být dobrým ministrem? (A jak spolu ty dvě věci vlastně souvisejí?)

Každý člověk je k něčemu mimořádně disponován a nedostatek jiných talentů tuto dispozici nijak nesnižuje. Werichova písnička o tom, že „ten umí to a ten zas tohle“, sděluje zdánlivě úplnou banalitu, mohlo by se však zdát, že Zemanovi to dodnes nedošlo. Sám se ke svým neúspěchům někdy hlásí, jindy ne, ale neúspěchy druhých připomíná vytrvale, neboť u druhých znamená neúspěch nikoli absenci té či oné vlohy, ale totální neschopnost. Kdyby byl Zeman literárním kritikem, vyřídil by takového Balzaca velmi rychle: k čemu číst dílo člověka, který se věčně topil v dluzích? Čemu ten mohl vlastně rozumět?

Při své inteligenci však Zeman ví, jak rozmanité bývají kombinace našich schopností, a jeho argumenty jsou vlastně jen záměrným kopáním do holeně.

Škoda té absence noblesy, která obrovi naší politické scény znatelně ubírá na velikosti. Zeman může jen stěží spoléhat na to, že je příliš bezvýznamný, a že tudíž na jeho nezpůsoby nikdo neupozorní. Zeman není bezvýznamný. Je to koneckonců jediný český politik dvacátého století, kterému se podařilo učinit z opoziční strany stranu nikoli jen vládní, ale přímo vládnoucí. Je pohotový a vtipný. Je to obdivuhodný dříč. A ekonomické výsledky jeho vlády nebyly zdaleka tak špatné, jak nám chtějí namluvit jeho protivníci.

Na dvou místech říká: země s osmi stranami nemá čtyřikrát více demokracie než země, kde jsou strany dvě. Rád to zde opakuji potřetí, by myslím dokonce, že by to mělo být mottem politologických učebnic.

Zeman je ale hlavně mužem, jehož příběh vypovídá o strašlivé nevděčnosti politického řemesla. „Nenuťte unaveného štafetového běžce, aby nepředával štafetový kolík a běžel dál,“ vzkázal z tribuny XXX. sjezdu ČSSD těm, kteří ho vyzývali, aby znovu kandidoval na předsedu. „Neprospělo by to především výkonu týmu, který tento běžec v jisté části naší společné trati reprezentoval.“ Bylo to osudově nesprávné rozhodnutí: kdo dosáhne některého z nejvyšších postů, ztrácí právo dobrovolně odejít, i kdyby ho to najednou přestalo bavit – a nikdo nepochybuje o tom, jak vyčerpávající muselo být pro Miloše Zemana období 1992-2002. Před volbami roku 2002 měl Zeman na vybranou ze dvou možností: vyhrát a vládnout, nebo prohrát a odstoupit. Opozice je tím správným místem, kde má strana hledat nástupce po silném vůdci. Hledá-li ho strana ve chvíli, kdy má vládnout (a přesně to teď sledujeme téměř v přímém přenosu), je na ní smutný pohled a ona sama to nemusí přežít.

Před třemi lety se mnozí (včetně mne) domnívali, že se Zemanovi podařilo vychovat nástupce. Nástupce se však musí prosadit po svém předchůdci, často proti němu – a nejlépe v době, kdy je strana v opozičních lavicích. Kdyby vůdci mohli vychovávat své nástupce, nepotřebovali bychom demokracii.

Tento omyl je však zbytečné Zemanovi škodolibě předhazovat. Sám ho dokázal nahlédnout a pojmenovat natolik přesně, že ostatní už mohou jenom citovat.

Martin Vrba