ARCHIV

Poučení pro Turecko

Byl jednou jeden stát, a ten se zapletl do války. Na jeho území žila národnostní menšina, která údajně sympatizovala s nepřítelem. Stát se rozhodl, že s ní zatočí. To co vymyslil, byl transfer. Uskutečnil se, přičemž blíže neurčené, ale v každém případě dosti úctyhodné množství „odsouvaných“ přišlo o život.

Nebojte se, milí čtenáři, tentokrát nejde o ČSR a vyhnání sudetských Němců, nýbrž o problém místně i časově odlehlý, který se nás nijak bezprostředně nedotýká.

V první světové válce se skomírající Osmanská říše postavila na stranu centrálních mocností. Na jejím území žila početná arménská menšina, kterou to táhlo spíše k Rusku, v němž od začátku devatenáctého století žila druhá významná část arménského národa. Turci se rozhodli je za to vytrestat. Nečekali jako my na vítězný konec války (to by se byli načekali), přikročili k dílu hned v roce 1915. Cíl „transferu“ byla syrská poušť (Sýrie byla tehdy součástí impéria). Během deportací přišly o život statisíce, možná miliony lidí.

Problém je všeobecně znám a byl mnohokrát diskutován. Teď se však o něm začalo hovořit v bruselských kuloárech v souvislosti s chystaným vstupem Turecka do Unie. Zaznívá požadavek, aby se Turci s touto svou minulostí otevřeně vyrovnali. Klíčovou roli hraje, jak se zdá, počet obětí: Turci jsou ochotni přiznat dvě stě padesát tisíc, zatímco arménské zdroje mluví o jednom a půl milionu. A Turci žádají zřídit mezinárodní expertní tým.

Deportace Arménů byla akce nepochybně ještě o hodně krutější než vyhnání sudetských Němců. Nebyla mu však ve všem všudy nepodobná. Nepodobné je však dnešní Turecko dnešní České republice. Turecko je na Unii příliš velké, příliš chudé a příliš jiné. Česká republika byla příliš malá, aspoň zdánlivě příliš podobná civilizované Evropě a chudá o něco méně než Turecko. A tak se stalo, že Benešovy dekrety a to, co následovalo, nepředstavovaly pro přijetí problém, kdežto Turecko, jak se zdá, problém mít bude. Zoufalá turecká snaha srazit počet obětí na těch 250 tisíc přímo ponouká ke zlomyslnému výkladu: to číslo se kryje s maximálním sudetoněmeckým odhadem počtu obětí „Odsunu“, a Turci doufají, že by se tím vykutálená akce státu, jehož jsou nástupníkem, dala přeřadit z kategorie „genocida“ (která je pro EU nepřijatelná) do kategorie „etnická čistka“ (nad níž lze zjevně, pokud se neděje právě teď, zamhouřit oči). Až budou hledat experty, nechť se obrátí na česko-německou komisi historiků, ta má v počítání mrtvých a srážení jejich zbytečně velkého počtu praxi.

Česká obrana před kritiky „Odsunu“ je stereotypní. Čeští politici horempádem ujišťují své západní partnery, že dnes by je ani nenapadlo dělat něco podobného, nebylo by to OK, a berou to jako projev maximální dobré vůle a jakési dobrovolné bolestné askese, ačkoli vyhnat už není koho, všichni, kteří by za to stáli, jsou už dávno pryč. Tenkrát v šestačtyřicátém to ovšem bylo docela v pořádku. A Unie souhlasí.

Jsme svědky neobyčejného úkazu, jakéhosi časového tunelu. To, co bylo ještě v roce 1917 považováno za nelidskost, v roce 1945-7 najednou nelidskostí není, v roce 2005 už ale zase je. Je to, jako když vjedete do tunelu: najednou je tma, ale ne napořád. Dřív nebo později se zase octnete na božím světle. Bylo by dobré povolat expertní týmy hlavně na to, aby zjistily, kdy přesně ten tunel, jímž jsme cestovali, zatímco lidskost zůstala venku, začíná, a kdy končí. Ve fondech EU je spousta peněz a mnoho učenců by si mohlo namazat kapsy.

13. března 2005