ARCHIV

To už jsme přece zažili

Vládní krize na chvíli utichla: účastníci i diváci si mohou na čtrnáct dní oddychnout, což je příležitost k jakési rekapitulaci.

Příčinou bouřlivých událostí byly potíže, které měl premiér Gross s vysvětlováním, kde vzal před časem část peněz na koupi bytu. Přidaly se problémy s podnikáním jeho ženy. Ty jsou v tuto chvíli, zdá se, vyřešeny, paní Grossová se zavázala podnikání ukončit.

Pokud jde o byt, měl premiér dvě možnosti: buď nějak věrohodně vysvětlit, jak ke sporné částce přišel, nebo odstoupit. Neudělal jedno ani druhé a místo toho se omluvil veřejnosti. Veřejnost však čekala vysvětlení. Omluva bez vysvětlení nemá smysl. Je zajímavé, že si tuto zavádějící kličku vyžádali přímo předseda KDU Kalousek a nepřímo prezident Klaus.

Problém premiéra Grosse přitom není problém politický v pravém slova smyslu, bere v potaz morální důvěryhodnost premiéra, nikoli správnost či nesprávnost vládní politiky.

V rámci vládní koalice existují nyní tři projekty: pravice ČSSD a US-DEU jsou pro její pokračování v nynějším složení. KDU-ČSL trvá na jejím pokračování, ovšem bez premiéra Grosse. Levice ČSSD si přeje menšinovou vládu ČSSD s tichou podporou komunistů.

Kompromis, který tři koaliční partneři upekli ve čtvrtek, spočívá v tom, že lidovci slíbili přenechat otázku premiéra sjezdu ČSSD. Z jejich prohlášení nijak nevyplývá, že by definitivně ustoupili od požadavku na jeho rezignaci. Vedení ČSSD došlo k závěru, že krize je zažehnána a lze přejít k dennímu pořádku. A vnitřní opozice v ČSSD stojí za premiérem v naději, že se KDU-ČSL nakonec chtě nechtě podaří koalici rozbít a uskuteční se její plány. Je zjevné, že výsledky schůzky si její účastníci vysvětlují každý po svém a že tato vysvětlení jsou navzájem neslučitelná.

Co se může stát na sjezdu ČSSD? Gross má pojištěno premiérské místo. O předsednické může přijít (Škromachovy argumenty mají jakousi logiku), pak by se ocitl v podobné situaci jako prezident Beneš v únoru 1948, a stejně jako jemu by mu asi nezbylo než pod tlakem nového vedení své strany dělat politiku, kterou nepochybně dělat nechce. Pravděpodobnější se zatím zdá být, že předsednickou funkci s odřenýma ušima uhájí.

Lidovci se pak mohou rozhodnout: buď se budou tvářit, jako že se nic neděje, nebo obnoví se vším důrazem požadavek na Grossovo odstoupení, nebo zůstanou sedět v ministerských křeslech a občas utrousí jakési státoprávní ohrazení: ostatně však soudíme, že by pan premiér měl odstoupit. Ani jejich role není jednoduchá: musí se nějak vyrovnat s přesvědčením veřejnosti, že vše je jen domluvená komedie. A jediný věrohodný způsob je rozbití vlády.

Ale to už jsme řece zažili! Poté, co se v polovině devadesátých let zhroutil Klausův sen o neviditelné ruce trhu, která nás vytáhne za flígr z postkomunistického marastu (aniž by to na nás samé kladlo nadbytečné nároky: vše podstatné zařídí „mechanismy“), následovala labilní situace bez jasné parlamentní většiny, kajícné premiérovo prohlášení a spory v rozpolcené vládní straně. O to, aby se všechno hned tak neuklidnilo, dbal prezident (upřímně řečeno daleko energičtěji než Klaus dnes). Konflikt nakonec nevyvolala problematická vládní politika, ale problémy s financováním ODS. Tak bylo zahájeno období lability, v němž žijeme dodnes.

Situace je to pro demokracii neúnosná. Lidé v ni přestávají věřit: ať tak či onak, nic nebude lepší, ale ani horší, účastnit se ve věcech veřejných nemá smysl.

To vše ve chvíli, kdy se na námi vznáší Damoklův meč faktické socialisticko-komunistické koalice, v níž bude ČSSD tahat za kratší konec provázku. Že by do lidi pobouřilo a vyhnalo do ulic? Ani nápad! Politici je už přece přesvědčili, že o nic nejde.

Mladá fronta Dnes 7. března 2005