ARCHIV

Politika kontra média

V souvislosti se současnou vládní krizí se na stránkách českých novin rozhořel stavovský spor: politici kontra novináři. Zahájil ho potrefený, tj. Stanislav Gross, když 26.2. v Právu napsal: „každé médium musí sloužit vkusu čtenářů, aby bylo kupováno. Zároveň musí konvenovat záměru velkých podnikatelů, aby v něm inzerovali. Bez služby čtenářskému vkusu a záměrům inzerentů by každé periodikum v tržním prostředí zkrachovalo. Podstatná objektivní skutečnost je přinejlepším až na třetím místě; pokud si odmyslím zásahy nejrůznějších vlivových agentur… Jako premiér jsem ve velkém tlaku. Privatizace Telecomu, šetření kauzy Diag Human, prodej nejrůznějších dolů, restituce majetků šlechty, spory o majetky sudetských Němců, majetkové zájmy církví. A nesmíme zapomínat i na dlouhé prsty organizovaného zločinu. A když nechci tančit, jak nejrůznější skupiny pískají, následuje logická věc. Tak na premiéra něco vytáhneme…“ Ještě předtím, 21. 2., řekl Václav Havel v rozhovoru pro Český rozhlas: „Zaráží mě ta zvláštní kampaňovitost. Jakmile se někdo stane nejpopulárnějším politikem, tak je třeba ho kopnouti do kotníku, ať už něco provedl, či neprovedl… To s tím bytem pana premiéra mi připadá jako úplná absurdita. Co on provedl? On si půjčil na byt. Kdekdo si půjčil na byt. On se akorát podivně kroutil a mlžil, když ho vyslýchali. Ta druhá věc, týkající se paní Šárky, je asi vážnější.“ A 4. března se v reakci na článek Šafra a Čásenského z 2. 2. pokusil situaci v obecné poloze zreflektovat Jiří Pehe. Titul jeho článku zní „Politika a média se podobají“. K jeho článku mám řadu výhrad a bylo by nepoctivé, kdybych je z těch či oněch důvodů zamlčel.

Především nemohu souhlasit už z titulkem: politika a média se už ze své podstaty sobě nepodobají a sotva je lze srovnávat. Média představují prostor, kde se běžně vyslovují i politici. Patří to k jejich podstatě. K psaní v novinách mandátu netřeba (i když by prezident Klaus a předseda KSČM Grebeníček zjevně něco podobného přivítali) a mandát by na druhé straně neměl znamenat nějaké nadprávo (v praxi tomu tak ovšem vždycky nebývá). Novinář sice může zasednout ve vládě: pak, když má vkus (jako Vladimír Mlynář), s novinařinou končí, když mu vkus chybí (jako Pavlu Dostálovi), ztrapňuje se. Novinář nemůže ze své profese hlasovat v parlamentu.

Média by zásadně neměla být lobbystickými skupinami, obhajujícími nějaký politický koncept (starší pojetí „stranických novin“ bylo už v civilizovaném světě opuštěno). Politická strana, aby měla smysl, takovou skupinou být musí a musí obhajovat nějaký politický program. To nevylučuje, že by snad noviny nesměly mít nějakou politickou orientaci (socialistickou, konzervativní). V zásadě má však mediální sféra být prostorem otevřeným pro rozhovor a kritické střety názorů, má stát na přesvědčení, že pravdivý, správný, spravedlivý (to slovo mi připadá lepší než např. „objektivní“) názor se v takovém terénu nejlíp prosadí.

Tolik obecně, a teď ke konkrétům.

Podle Jiřího Pehe se česká média „v poslední době stavějí do role čistého zrcadla, které bez (úmyslných i neúmyslných) pokřivení jen objektivně odrážejí politické děje.“ Taková objektivita je v každém konkrétním jednotlivém případě jednak nemožná, jednak by nebyla k ničemu: noviny přinášejí osobní stanoviska, která jsou, jak už to bývá, zaujatá, a to vždycky. Proto jsou kritizovatelná a kritizovaná (čehož dokladem je jak článek pana Pehe, tak moje reakce). Stanoviska se vztahují ke konkrétním věcem a je třeba je kritizovat a korigovat konkrétně. Tam a tam došlo k takovému a takovému pokřivení (spekulovat o tom, zda úmyslně či neúmyslně, je neslušné). Z toho hlediska je např. výrok Václava Havla, byť nepřímo, konkrétnější než to, co řekl premiér Gross: kampaňovité rozmazávání případu premiérova bytu, jak to učinila MfD, je podle něho nafukování maličkosti, zatímco kritika podnikání paní Grossové, s níž přišel Respekt, je věc podstatně vážnější.

Novináři jsou podle Jiřího Pehe přecitlivělí: „Když některý politik nebo pozorovatel (co je to pozorovatel? bd) třeba jen naznačí, že motivy novinářů nemusí být vždy průzračné, novináři nám vzápětí vysvětlují, jak tragicky se jejich kritici mýlí.“ Buďme konkrétní: politik Gross obvinil média, že jsou závislá na velkých inzerentech, vlivových agenturách (obojí po něm Pehe v závěru článku opakuje), a naznačil, že v pozadí kritiky, směřující na jeho osobu, stojí či mohou stát mj. majetkové zájmy církví, šlechty, sudetských Němců a organizovaný zločin. Přitom je třeba říci: je zásadním způsobem nepřípustné zabývat se zejména u názorů, které mi nejdou pod fousy nebo se mne osobně dotýkají, otázkou „co je za tím“, jaké zájmy a pikle. Všichni jsme lidé hříšní, máme nějaké zájmy, často partikulární, a ty se do našich názorů tak či onak promítají. Rozhodující je přitom jen jedno: do jaké míry je to, co píšeme, pravda nebo ne.

„Stejně jako není věrohodné“, píše Pehe, „když politiku mají kriticky reflektovat převážně ti, kdo ji dělají, není úplně věrohodné, když se práci médií snaží reflektovat převážně novináři.“ Tu vyvstává velmi zásadní otázka, k níž se ještě vrátíme: kdo jsou ti povolaní, kteří mají největší právo reflektovat média?

„Je podivně nesouměrné, když jsou politici v médiích vykreslováni jako dosti podivná sebranka vykuků s nečestnými úmysly, zatímco novináři vlastní možná pochybení relativizují či odmítají.“ Je třeba říci, kdo, kde a kdy které pochybení. Přiznat se nadto mají nikoli pochybení „možná“ (co není možné pochybení), ale pochybení skutečná. A kdo, kdy a kde vykresluje české politiky en bloc jako sebranku? Řeč nebyla o politicích obecně, ale o Grossových problémech s vysvětlením, jak zaplatil za byt. Nepamatuji se, že by někdo někdy vytáhl něco podobného třeba na Petra Nečase nebo Lubomíra Zaorálka. Brát kritiku jednoho politika, byť je premiér, za urážku politiků jako stavu přece nelze. A taky nelze uplatňovat kolektivní vinu novinářů jako třídy za to, že různá média kritizují různé politiky.

Z Čásenského a Šafrova článku jsem na rozdíl od Jiřího Pehe nevyčetl, že by média byla méně zranitelná vůči pochybením než politika. Svoboda a názorová pluralita – v politice a v médiích – je prostředím, které umožňuje pochybení pojmenovat a napravit. Totiž konkrétní a faktická (ne „možná“) pochybení konkrétních lidí.

Obávám se, že Jiří Pehe není docela spravedlivý ani k politikům: „na mnohém se politici napříč politickým spektrem výborně dohodnou. Například na rozsahu imunity, výši odměn či přísnosti (či spíše laxnosti) zákona o střetu zájmů. Že by taková solidarita v médiích neexistovala?“ Jednak se řada politiků napříč politickým spektrem na zmíněných zákonech naopak neshodne, a u každého problému (protože jde o věcné problémy) vypadá rozvržení těch, co jsou pro, a těch, co jsou proti, trochu jinak. Jednak jde vesměs o požadavky populistické, a tady je na místě opatrnost. Ač nejsem politik a raději politiky kritizuji než chválím, jsem proti omezování imunity (v postkomunistické společnosti je to nebezpečné), proti krácení odměn (nemiluji v těchto věcech strkání nosu do cizích kapes) a za omezení v zákonu o střetu zájmů (jinak celou společnost znovu profízlujeme). Nechci nikomu svá stanoviska v tomto článku vnucovat, jen upozornit, že nejde o samozřejmosti.

A konečně zcela zásadní věc: důvěřovat prý nelze tak úplně ani české veřejnosti. „V nerozvinuté demokracii, jako je ta česká, je veřejnost slabá a manipulovatelná a její kvalita bohužel jen odráží kvalitu politiků, novinářů i mnoha dalších profesí.“ Tohle konstatování nebude mnoho platné, protože pokud máme být poctiví, musíme ho vztáhnout i sami na sebe, tj. Bohumil Doležal na Bohumila Doležala a Jiří Pehe na Jiřího Pehe. Proč bychom měli být zrovna my lepší než ti ostatní? A dále: demokracie nestojí na přesvědčení, že veřejnost je silná a nemanipulovatelná, ale na přesvědčení, že veřejnost je přístupná rozumné argumentaci a že ji lze o rozumných věcech přesvědčit. Bez tohoto optimismu – ať už žijeme v demokracii rozvinuté nebo nerozvinuté – nemá demokratická politika smysl. Tím se demokracie liší od platónské diktatury mudrců – přesněji řečeno těch, co se na mudrce sami pasovali.

A nakonec něco, co Jiří Pehe rozhodně neměl na mysli, ale k čemu je od úvah tohoto typu snadné dojít: slabá a manipulovatelná veřejnost, kterou je třeba chránit před škůdci – potřeba „pozorovatelů“, kteří by reflektovali média zvnějšku a napravovali jejich chyby – tyto úvahy vedou nakonec k potřebě zavést cenzuru, ovšemže v tom nejlepším slova smyslu: takovou, která umravní novináře a uchrání dosud slabou veřejnost od manipulace. Což byly vždycky důvody, jimiž se vysvětlovalo její zavedení.

4. března 2005