ARCHIV

Je Evropa na prahu důkladné perestrojky?

Zdá se, že Milan Vodička přece jen trochu přeceňuje své síly a možnosti. V článku „Saddám ničí NATO víc než Kreml“ se staví do role nestranného rozhodčího, který odkazuje do patřičných mezí nezbednou faulující omladinu: na jedné straně USA, na druhé Francii a Německo. Ani jeho stanovisko však podle mého názoru není tak docela nestranické: „Země, které se ještě nerozhodly (mezi evropskými kontinentálními mocnostmi a USA, bd) vidí, že je lépe být s USA, protože ty jsou připraveny zajít hodně daleko vůči těm, kdo s nimi nesouhlasí.“

To je velmi vážné obvinění. Je vzneseno ve chvíli, kdy Německo spolu s Francií a Belgií brání svým vetem tomu, aby NATO pomohlo jednomu svému členu, Turecku, připravit se na nepřátelský útok. A kdy Řecko svolává mimořádný summit EU, kde se má zjevně probrat případ osmi narušitelů jednoty Unie. Opravdu neexistuje žádný lepší důvod, proč být nyní na straně USA, než ten, který uvádí pan Vodička?

Během studené války zajišťoval pevnost euroatlantických vazeb společný mocný nepřítel, Sovětský svaz. Američané skryli západní Evropu pod svůj jaderný deštník. Jejich síla byla pro zbabělé rudé impérium dostatečným odstrašením, a tak si Evropané mohli v klidu budovat své království blahobytu a přispívat na společnou obranu jen v tom nejnižším pásmu nutnosti. Od časů Charlese de Gaullea a Andrease Papandrea si taky tu a tam někdo trochu zakveruloval.

Po pádu SSSR si všichni myslili, že bude následovat prosté rozšíření Evropy: oba pilíře evropských a transatlantických vazeb, NATO a EU, na sebe jednoduše nabalí osvobozené země středovýchodní a jihovýchodní Evropy. Místo toho zmírnění vnějšího tlaku znamenalo nakonec uvolnění dosud pevných vazeb. Dalo se to očekávat, ale očekával to málokdo.

Zároveň na sebe 11. září 2003 hlasitě upozornilo další nebezpečí. Obětí se staly USA (Izrael se s ním ovšem potýká už desetiletí). Evropa dostala příležitost se svému někdejšímu ochránci odvděčit. Kupodivu se jí do toho ani trochu nechce. Naopak: Francie a Německo se snaží využít situace a upevnit si na účet USA mocenské pozice v Evropě. Skoro by se zdálo, že NATO bude zablokováno, kdežto změnou politických mechanismů v EU se prosadí hegemonie obou silných západních států. Rýsuje se osa Paříž – Berlín - Moskva, provádějící vůči ochráncům teroristů politiku appeasementu. Může počítat s jistou podporou komunistické Číny a Vatikánu.

Pokud by se situace nadále vyvíjela tímto směrem, octnou se malé země v pásmu od Pobaltí přes Polsko a Česko po Rumunsko a Bulharsko opět ve velmi nejistém terénu. Všechny mají špatné zkušenosti s mocnostmi nové osy a zejména s Ruskem. Hrozí jim, že nové spojenectví se sklene přes jejich hlavy a bude provozováno na jejich účet. Dnešní Rusko je sice trochu jiné, než to Brežněvovo, ale ujišťuji pana Vodičku, který si to už možná nepamatuje, že vůči těm, kteří s ním nesouhlasí, je připraveno zajít podstatně dále než USA: samozřejmě jen tenkrát, když nejsou příliš silní.

Pokud by se mezinárodní situace vyvíjela tímto směrem, nezbude zemím středovýchodní a jihovýchodní Evropy než se v zájmu zachování vlastní suverenity a národní bezpečnosti orientovat na USA a Velkou Británii (a samozřejmě úzce navzájem spolupracovat). Musely by si položit otázku: nejsou snad NATO a EU už vývojem překonány? A musely by ovšem zároveň pomoci USA v boji s islámským terorismem a jeho podněcovateli.

Nepodléhejme však předčasně těmto chmurným perspektivám: pořád je ještě velká naděje, že se Evropa vzpamatuje: zejména tenkrát, když Američané Saddámovi v co nejkratší době pořádně vypráší kožich.

Mladá fronta Dnes 13. února 2003