ARCHIV

Sladká Irma a česká transformace

Není jasné, proč právě nyní ohřál ministr Sobotka informaci o šesti stech miliardách, na které nás přišla transformace ztrátových podniků a/neboli očista bank od špatných úvěrů. Můžeme ji vzít na vědomí – a můžeme i zkoušet vypočítat, co všechno by šlo za takové peníze pořídit. Bylo by však naivní si myslet, že byly ukradeny nebo že zmizely v nějakém polosvětě.

Běžme raději do podniků, držených celé roky ve stavu klinické smrti, a zeptejme se tamních zaměstnanců, zda všechny ty peníze skončily na kontech estébáckých mafií. A nezapomeňme ani na držitele investičních kupónů. 600 miliard Kč znamená zhruba šedesát tisíc na hlavu: každý může snadno porovnat, zda mu jeho kupónová knížka vynesla více, méně – nebo zhruba stejně. Je to vlastně vcelku jednoduchý příběh: DIK dostane svůj podíl na zisku, a stát od něj potom vybere daně, aby bylo čím zahladit ztrátu.

Trochu to připomíná prostinkou zápletku americké filmové komedie Sladká Irma. Jack Lemmon coby bývalý policista zamilovaný do prostitutky touží po tom, aby už jeho milá nemusela prodávat své tělo jiným, a dostane geniální nápad. Půjčí si od přítele jistou částku, a tou potom v přestrojení za bohatého zákazníka zaplatí sladké Irmě za její služby. Ráno – už bez masky - od ní tento obnos vyinkasuje, a v noci jím opět zaplatí jako zákazník. Věří, že vynalezl jakési perpetum mobile, třebaže přítel-věřitel jej od počátku upozorňuje, že jde o ekonomický blábol.

I u nás bylo včas slyšet hlasy, že zdejší privatizace je pokus o kapitalismus bez kapitálu, nikdo jich ale nedbal. Kapitál je přece sám o sobě poněkud podezřelý – možná bude dokonce lepší zkusit to bez něj. Pan Grebeníček jistě nemluvil jen za sebe, když nedávno kritizoval rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu. Jakoby byl kapitál dravec připravený vrhnout se na bohatství a nic z něj nenechat.

Málokdo zde pečoval o obraz kapitálu jako něčeho, co tvorbu bohatství teprve umožňuje. Vždyť kdo se obává cizího kapitálu, počíná si jako majitel pole, který raději rve úrodu rukama, jen aby na svůj pozemek nemusel pustit člověka s kosou. Zaručeně se více nadře a méně sklidí – ale žádný kapitál si na něj nepřijde. Chcete-li méně primitivní příklad, dosaďte si za kosu třeba úsporné tavící pece, o kterých se mohlo Stehlíkovi v jeho Poldi leda zdát.

Občas slýcháme o jakési vizi, pro kterou kdysi dokázal voliče získat současný prezident. Nikdo však neuměl národu prostě a jednoduše říci: „Vlastníci neschopní velkých investic jsou nám platní jako padák v ponorce. Nezbytný kapitál je pouze v té části světa, kde se nikdy nepokoušeli budovat socialismus – a čím dříve sem bude investován, tím dříve přestaneme šlapat vodu.“ Takový program ovšem nikdo nenabídl, a to z prostého pudu sebezáchovy. Pithartova vláda šla správnou cestou, o její popularitě však věděla svoje a podle toho se i chovala: Prodáváme Škodovku Volkswagenu, ale nemusí se o tom moc mluvit.

A Klausova slavná „vize“? Ta vypadala docela jinak: „Stále nám říkali, že nám to tu vše patří, a teď na to konečně budeme mít papír.“ Jeho protivníci mu sice po dlouhá léta vyčítali redukci politiky na techniku moci, přezírání „občanské společnosti“ a prosazování úzce stranických zájmů, ale to mu křivdili: žádný zdejší politik ve skutečnosti nikdy nerozuměl lidem tak dobře, jako Klaus.

Při oné cestě několika stamiliard tam a zase zpátky, které říkáme „česká transformace“, se popravdě nic moc neztratilo, leda čas. V tomto ohledu na tom byl hrdina Sladké Irmy možná o něco lépe: nesmyslnost svého počínání prokoukl během čtyřiadvaceti hodin. Ztráta času však není takovým neštěstím, zvláště pak v našem světě, který musí vydávat tak ohromné prostředky na jeho zabíjení.

Martin Vrba