ARCHIV

Příloha: čeští historici o jaltské konferenci.

Jiří Vykoukal, Bohuslav Litera, Miroslav Tejchman: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 - 1989. Praha, Libri 2000, str. 58:

Další vývoj v zemích střední Evropy, z nichž většina se měla zanedlouho stát sovětskými satelity, dal vzniknout jaltskému mýtu, podle kterého mělo na konferenci na základě tajných dohod dojít k rozdělení světa mezi vítězné mocnosti. Tato představa neztratila na životnosti ani poté, co byly všechny jaltské dohody publikovány, a to zejména v dotčených zemích. Ve skutečnosti žádné takové dohody uzavřeny nebyly. Veškerá rozhodnutí na konferenci byla přijímána jednomyslně, avšak jejich vágní formulace umožňovaly různé informace.

K rozdělení Evropy, které šlo fakticky proti duchu dokumentů přijatých v Jaltě, došlo až později s konfrontacemi studené války, které jaltské dohody a principy deformovaly a negovaly...

(Kniha obdržela Cenu rektora UK. V r. 2004 vyšel dotisk 1. vydání.)

Milan Churaň: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Praha, Libri 2001, str. 8-9:

Většina problémů, o kterých se jednalo v Postupimi, byla tématem i konference šéfů tří vlád v Jaltě na Krymu (ve dnech 4. - 11. února 1945). Předtím se ještě setkali prezident F. D. Roosevelt a premiér W. Churchill na Maltě. Sovětské dokumenty o krymské konferenci mají v českém překladu 100 stran, publikace americká 1 032 stran.^* Kdyby si politici a publicisté (nejen u nás) tuto publikaci jen prolistovali, nikdy by netvrdili, jak to někteří soustavně dělají a budou nadále dělat, že v Jaltě byla Evropa rozdělena na sféry vlivu. Taková snaha zásadně odporovala stanovisku tehdejších vedoucích amerických státníků a politiků (k tomu viz v seznamu literatury uvedenou pozoruhodnou stať Arthura Schlesingera jun.) a to bylo jako podklad pro případné jednání o tomto tématu zahrnuto do připravených obsáhlých směrnic pro americkou delegaci.^** Těm se podobně jako později v Postupimi říkalo Briefing Book Paper. Jeden z nejdůležitějších výsledných dokumentů přijatých na krymské konferenci měl název Deklarace o osvobozené Evropě a mimo jiné sliboval, že "naše tři vlády /budou/ společně pomáhat lidu v každém z osvobozených států i v bývalých satelitních státech osy v Evropě, kde podle jejich soudu poměry vyžadují: a) vytvořit podmínky vnitřního míru; b) provést neodkladná opatření, aby se pomohlo strádajícímu obyvatelstvu; c) vytvořit prozatímní vládní orgány, v nichž budou zastoupeny všechny demokratické složky obyvatelstva a které budou povinny vytvořit co nejdříve na základě svobodných voleb vládu odpovídající vůli lidu; d) usnadnit provedení takových svobodných voleb tam, kde je potřeba". Hned v úvodu je třeba poznamenat, že sovětské nedodržování Deklarace bylo jedním z velkých témat vztahů mezi třemi mocnostmi před Postupimí a jednání v Postupimi, ale to není hlavním předmětem této publikace.

^* Foreign Relations of the United States, Diplomatic Papers, The Conference at Malta and Yalta. Washington 1955 - dále jen The Conference at Yalta.

^** Příslušná kapitola v něm má název "American Policy toward Spheres of Influnce", viz The Conference at Yalta, s. 103-106.

Dějiny a současnost, ročník 12, 1990, č. 1., s. 40-43:

Petr Mareš

Československo a jaltské mýty

"6. května ráno, když se vracel z kostela, zavolali Pattona k telefonu. Volal Bradley, aby mu předal Ikovy rozkazy. ‚Konečná čára postupu, vedoucí Plzní, je pro jednotky V. a XII. sboru závazná,' řekl s největším možným důrazem. ‚Navíc, Georgi, nesmíš, opakuji nesmíš provádět průzkum do větší hloubky než pět mil severovýchodně od Plzně. Ike nechce, aby na poslední chvíli došlo k nějakým mezinárodním komplikacím.' ‚Proboha Brade,' protestoval Patton, ‚zdá se mi, že tak velký národ jako Američané by měl obavy o komplikace přenechat ostatním.' Ale Bradley již mezitím zavěsil."

Eisenhowerův rozkaz, tlumočený veliteli 3. americké armády Georgi Pattonovi jeho bezprostředním nadřízeným, velitelem 12. skupiny armád Omarem Bradleyem, nekompromisně vymezil operační prostor jednotek USA na území Československa. Kromě jiného postavil s definitivní platností mimo jejich dosah poslední evropskou metropoli, která zůstávala v rukou nacistů - Prahu. Toto zdánlivě čistě vojenské opatření, ze strategického hlediska zcela bezvýznamné, nabylo v následujících letech v řadě publikací podoby osudového přelomu, interpretovaného jako jasný důkaz nezájmu Spojených států o budoucnost střední Evropy, stalo se jedním z významných pilířů toho, co americký historik A. G. Theoharis nazval "jaltskými mýty", to jest nejrůznějšími variant představy, že v průběhu konference Velké trojky na Krymu bylo neodvolatelně rozhodnuto o podobě poválečného světa, že zde Churchill a především Roosevelt chladnokrevně vydali početné národy na pospas komunistické hrůzovládě.

Zdálo by se, že tisíce stran dokumentů, které byly za uplynulých pětačtyřicet let o Jaltské konferenci publikovány, postačí, aby podobné představy byly definitivně odloženy, aby i v této významné otázce byl konečně mýtus nahrazen historií. S každým novým výročím Jalty se však znovu přesvědčujeme, že tomu tak není. Za rozhodnutím zastavit postup amerických jednotek v západních a jižních Čechách stejně jako za následujícími osudy našich národů jako by se i nadále rýsovaly temné síly, zrozené v průběhu jaltských mystérií.

Vzhledem k těmto okolnostem nebude snad na škodu, připomeneme-li si na následujících stránka některá fakta o vztazích Spojených států k Československu za II. světové války, o jednáních, která zmíněnému rozhodnutí bezprostředně předcházela, i o některých souvislostech, které se k němu váží.

Velmi dobré vztahy udržovala československá vláda v exilu také s ostatními spojenci. Československo bylo vskutku výjimečně hodným dítětem antihitlerovské koalice, především ve srovnání s Polskem, které bylo neustálým zdrojem mezispojeneckých rozporů, ale také s Jugoslávií, Řeckem a dalšími. Tato skutečnost nám na jedné straně vynášela uznání velmocí, nikterak časté, ani hlasité, na druhé straně nás stavěla mimo hlavní pozornost jejich politických plánů. Charakteristická je v tomto směru kratičká pasáž, věnovaná Československu v podkladech pro americkou delegaci na Jaltě. Konstatovalo se v ní: "Vztahy československé vlády s vládami britskou a sovětskou jsou vynikající a nepředstavují žádný problém... Nemáme v současnosti žádnou otázku, kterou by bylo třeba v souvislosti s Československem vznést; pokud víme, nemá ji ani Velká Británie, ani SSSR."

Průběh jednání na Jaltě tento předpoklad potvrdil. O Československu sice padla zmínka v souvislosti s informací sovětského vrchního velení o plánovaných vojenských operacích, nikoli však jako o předmětu polemiky. Ze sovětské informace kromě jiného vyplynulo, že ve druhé polovině dubna budou jednotky Rudé armády schopny proniknout do prostoru Vltavy a Labe a osvobodit Prahu. Reálnost tohoto předpokladu potvrzovaly také analýzy britských a amerických štábů. Za nereálnou byla naopak považována možnost, že by v té době mohly dorazit k hranicím Čech i americké jednotky. Proto nikdo z účastníků konference nepovažoval za nutné se touto otázkou na mezispojenecké úrovni zabývat. V tomto velmocenském konsensu, jakkoli úplném, můžeme pochopitelně jen těžko hledat jakákoli závazná vodítka pro budoucí postup ve vztahu k ČSR.

V následujících měsících se ovšem situace na frontách vyvinula poněkud jinak, než vojenští odborníci předpokládali. Zatímco na západě se spojencům již k 25. březnu podařilo očistit od nepřítele levý břeh Rýna a jejich vojska na široké frontě překročila řeku, sovětská ofenzíva do Čech beznadějně uvízla v krvavých bojích pod Ostravou. V průběhu dubna pak již zřetelně vyvstala možnost, že americké jednotky budou mít záhy do Prahy přinejmenším stejně blízko jako sovětské.

U Britů vzbudila naskytnuvší se šance neskrývané nadšení. Winston Churchill, který nikdy nepřestal hledat cesty, jak získat co nejpůsobivější mocenské pozice pro poválečná jednání se Sověty, a který v této souvislosti dávno před Jaltou zdůrazňoval význam dobytí alespoň některé ze středoevropských metropolí, viděl v postupu Američanů do nitra Čech jednu z posledních možností ovlivnit přímo vývoj v této oblasti. Na základě jeho instrukcí začali britští diplomaté a představitelé ozbrojených sil vyvíjet k prosazení takovéto akce rozsáhlé úsilí. 22. dubna zahájil příslušná jednání v Londýně ministr zahraničí Anthony Eden s americkým velvyslancem Winantem. 27. dubna zaslali britští náčelníci štábu vrchnímu veliteli ozbrojených sil západních spojenců v Evropě Dwightu Eisenhowerovi zvláštní poselství, ve kterém zdůraznili strategický význam Prahy a naléhavě požadovali její obsazení. V následujících dnech jednal Eden v San Franciscu s americkým státním tajemníkem Edwardem Stettiniem o politických aspektech navrhované akce. Konečně 30. dubna se Churchill obrátil osobně na prezidenta Trumana se žádostí o podporu britských návrhů.

Ze strany amerického vojenského velení se dostalo britské iniciativě jen velmi chladného přijetí. Američané pochopitelně zaregistrovali nabízející se šanci, ale velmi bedlivě vážili všechna pro a proti, přičemž na rozdíl od Britů přihlíželi hlavně k vojenským aspektům celého problému. Především nejdůležitější muž, generál Eisenhower, projevoval zjevnou nechuť ke změně svých plánů. Již v minulosti měl s Churchillem mnohé spory o strategické koncepce a choval silné podezření, v mnoha případech oprávněné, že britský premiér chce především využívat silnějšího amerického spojence k prosazování britských zájmů. Podle Eisenhowerova přesvědčení bylo hlavním úkolem vrchního velitele hledat cestu k co nejrychlejší porážce nepřítele. Dostihy k evropským velkoměstům neměly podle jeho názoru s tímto úkolem nic společného. Navíc, podle informací, které dostával z americké vojenské mise v Moskvě, plánoval sovětský generální štáb v brzké době náhradní operaci k dobytí Prahy. V polovině dubna obdržel Eisenhower několik zpráv o tom, že americká letadla, která se v průběhu bojových letů dostala příliš daleko na východ, byla napadena sovětskými. Představa, k čemu by mohlo dojít při nedostatečně připraveném kontaktu mezi americkými a sovětskými jednotkami v Čechách, nebyla ani v nejmenším lákavá.

Navzdory těmto skutečnostem se Eisenhower s typickou poctivostí rozhodl před přijetím konečného řešení problému, před který jej Britové postavili, ještě jednou prosondovat plány sovětského velení. 30. dubna oznámil prostřednictvím moskevské vojenské mise Sovětům, že jeho jednotky postoupí v Čechách na linii Karlovy Vary- Plzeň- České Budějovice a pokračoval: "O dalším vývoji svých operačních plánů vás budu informovat. Vycházím z toho, že sovětské jednotky provedou na této části fronty očištění východních (podtrhl P. M.) břehů řek Labe a Vltava." Když sovětská strana na tuto zprávu nereagovala, zaslal 4. května do Moskvy následující upřesnění: "Jsme připraveni, pokud si to situace vyžádá, postoupit do Československa na linii řek Vltava a Labe, abychom očistili jejich západní břehy v návaznosti na sovětský záměr vyčistit břehy východní."

V tomto případě již Moskva s odpovědí neváhala. 5. května náčelník generálního štábu Antonov Eisenhowerovi sdělil: "Aby se předešlo možnému promísení jednotek, žádá sovětské velení generála Eisenhowera, aby nepostupoval se spojeneckými silami na východ od původně zamýšlené linie, to jest České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary." To Eisenhowerovi, podle amerických zvyklostí téměř neomezenému pánu svého operačního prostoru, nerozpakujícímu se zcela samostatně přijímat i velice závažná politická rozhodnutí, stačilo. Následujícího dne vydal rozkaz, jehož předání zklamanému veliteli amerických jednotek v Čechách je vylíčeno na začátku tohoto článku.

Podstatně větší pochopení než jejich krajané v uniformách projevili pro britské návrhy američtí diplomaté. Ti se již v této době spíše než otázkami společného vedení války zabývali problémy zabezpečení společně přijatelného míru a v tomto směru z nich za uplynulé dva měsíce vyprchaly poslední zbytky jaltské euforie. Edenovi nedalo velkou práci přesvědčit Stettinia, že západní demokracie se nesmějí zříkat žádného trumfu, který by jim mohl pomoci v nadcházející složité hře se Sověty. Již 28. dubna vyjádřil státní tajemník britské iniciativě podporu a instruoval svého zástupce Josepha Grewa, aby celou záležitost projednal s nejvyššími vojenskými představiteli ve Washingtonu. Svůj postoj pak Státní departement zformuloval v memorandu pro prezidenta Trumana, ve kterém se pravilo: "Navrhujeme, aby americké jednotky postoupily k řece Vltavě po celé její délce. Pokud tak budou moci učinit, dostaneme se jak v Rakousku, tak v Československu na rovnocennou pozici pro jednání se sovětskou vládou." Stejné doporučení zaslal Grew také politickému poradci generála Eisenhowera Robertu Murphymu.

Jak víme, rozhodl se Eisenhower 5. května s konečnou platností nebrat na doporučení Státního departementu ohled. 6. května o tom informoval své podřízené a sovětský generální štáb. Do Státního departementu samotného se však informace o generálově rozhodnutí patrně vůbec nedostala. Ten se totiž ještě 8. května obracel na Departement války se žádostí, aby po osvobození Prahy zajistil v tomto městě urychleně podmínky pro přijetí americké vojenské mise. Tehdejší zástupce USA u československé vlády Schoenfeld byl o žádosti svými nadřízenými informován 8. 5. v 7 hodin večer!

Robert Murphy vysvětloval tento informační lapsus stejně jako svou neschopnost prosadit u Eisenhowera názor amerických diplomatů faktorem času: "Vojenské události svým prudkým tempem předběhly vynikající návrh, který byl prezidentovi předložen v memorandu Státního departementu," sděloval v depeši z 11. 5. Stettiniovi. Časová tíseň jistě sehrála určitou roli, nicméně Murphyho vysvětlení postihuje pouze dílčí stránku problému. K jeho podstatě se můžeme dobrat spíše na základě komentáře, který k celé záležitosti podal Eisenhowerův náčelní štábu W. Bedell Smith. Podle jeho slov "by pro 3. americkou armádu bylo poměrně jednoduchou záležitostí proniknout hluboko do Československa a dobýt Prahu. Německé vrchní velení vlastně silně naléhalo, aby americké jednotky takovouto akci podnikly. Odpor, na který by narazily, by zjevně byl bezvýznamný. Vzhledem k absenci příslušného rozkazu (podtrhl P. M.) však generál Eisenhower ve své strategii položil důraz na vytváření předpokladů pro okupaci jižního Německa a západního Rakouska..."

Absence příslušných rozkazů, absence autority, která by dokázala sladit rozporné postoje jednotlivých konkurujících si institucí zajistit tok klíčových informací, stanovit priority úkolů a problémů. To byl v této době hlavní nedostatek veškerých vystoupení Spojených států na mezinárodní aréně. Důvod je zřejmý. 12. dubna zemřel Franklin Roosevelt, prezident, který strávil ve svém úřadě delší dobu než kterýkoli z jeho předchůdců i následovníků a vytvořil si zcela osobitý styl práce. V posledních pěti letech byla prakticky veškerá americká zahraniční politika spjatá s jeho osobou. Ve chvíli, kdy se vztahy uvnitř antihitlerovské koalice zauzlily do své nejzapeklitější podoby, musel se náhle nejen nový prezident Harry Truman, ale všechny americké instituce učit dělat politiku bez Roosevelta. Překotný spád událostí k tomu poskytoval jen minimum prostoru.

Za této situace jistě nepřekvapí, že v prvních dnech a týdnech svého působení v Bílém domě hledal Truman především osobnosti, o jejichž názor na nepřetržitě vystávající nové problémy by se mohl s důvěrou opřít. V otázkách dalšího vedení války v Evropě se mu takovou osobností nesporně stal Eisenhower. Pokud ten usoudil, že některá vojenská akce je zbytečná nebo dokonce nebezpečná, bylo jen těžko možné nalézt argumenty, které by nového prezidenta přesvědčily o opaku. Špičkoví experti Státního departementu pro střední Evropu, James Riddleberger a Francis Williamson, se podle slov amerického historika v Bílém domě "doslova plazili po kolenou", aby ovlivnili Trumanův postoj k britským návrhům. Ani to však nestačilo. Úcta k Eisenhowerovu úsudku však nebyla jediným důvodem, pro který prezident ponechal svému generálovi volnou ruku v otázce postupu amerických jednotek do Čech. Truman spontánně nedůvěřoval jak argumentům profesionálních diplomatů, tak argumentům britským. Byl přesvědčen, že dokáže realizovat projekty svého předchůdce. Winston Churchill již na sklonku války dospěl k názoru, že hranice, na které se setkají vojska západních spojenců a Sovětského svazu, se s velkou pravděpodobností stane hranicí mezi demokracií a totalitou. Truman naproti tomu věřil, že navzdory všem obtížím bude nakonec možné naplnit uzavřené dohody o osvobozené Evropě, garantující všem evropským národům právo na svobodnou volbu svého politického zřízení. Skutečnost, že sovětská vojska obsadila nějakou zemi, ještě nemusela být rozhodující pro její další politický vývoj. "Rusové byli v silné pozici a uvědomovali si to," napsal o tom později ve svých Pamětech. "Na druhé straně pokud oni pevně trvali na svém, mohli jsme pevně trvat na svém i my. Naše cesta spočívala v pevném dodržování našich závazků a v trvalém důrazu na to, aby se chovali stejně."

Podceňování politických důsledků "osvobozenecké mise Rudé armády" bylo patrně hlavním rysem odlišujícím v posledních týdnech války britskou a americkou politiku. V konkrétním případě Československa k tomu na americké straně nesporně přispělo jaksi samozřejmě přetrvávající přesvědčení, že i ve své obnovené podobě bude tento stát stejně bezproblémovým členem rodících se Spojených národů, jako byla jeho vláda bezproblémovým členem rodící se antihitlerovské koalice. Ve Washingtonu se obecně očekávalo, že "jakmile bude obnoven mír, vliv komunistů v zemi prudce poklesne". V Československu měl převládnout, jak to před velvyslancem Winantem formuloval Hubert Ripka, "přirozený konzervatismus jeho lidu". Po jmenování košické vlády sice zdvihl v Moskvě varovně prst George Kennan a upozorňoval, že v této vládě může dojít k nebezpečné koalici komunistů s nekomunistickými, leč "zcela sovětizovanými" ministry, jako je Svoboda nebo Fierlinger. Hlas pozdějšího tvůrce úspěšné zahraničně politické doktríny "zadržování" komunismu však, zdá se, nedošel před koncem války ve Washingtonu sluchu.

Jak vidět, rozhodnutí Spojených států zastavit postup svých jednotek v západních a jižních Čechách nevyplynulo v žádném případě ze závazků přijatých na Jaltě nebo na nějakém jiném fóru velmocenské politiky. Neznamenalo ani projev nezájmu, či dokonce dobrovolného zřeknutí se vlivu na poválečný vývoj v Československu. U jeho zrodu stála jednak nekoordinovanost řízení americké zahraniční politiky v kritickém období, vyvolaná personální změnou v Bílém domě, jednak celkem pochopitelná koncepční nepřipravenost.

Svůj zájem o osud Československa ostatně Spojené státy demonstrovaly na celé řadě případů bezprostředně poté, co Leljušenkovy a Rybalkovovy tanky dorazily do Prahy. Při přípravách na konferenci tří mocností v Postupimy bylo jako hlavní úkol americké diplomacie ve vztahu k Československu stanovit dosažení odchodu cizích jednotek z jeho území. "Ke společnému odchodu amerických a ruských armád musí dojít co nejdříve, aby tak bylo československému lidu umožněno zorganizovat si život podle vlastních představ," konstatovalo se v materiálech delegace USA.

V následujících měsících pak americká diplomacie věnovala dosažení tohoto stanoveného cíle nemalé úsilí, na kterém se podílel i prezident Truman. V dopise J. V. Stalinovi v této souvislosti napsal: "Jak víte, sledovala má země od chvíle, kdy se zesnulý prezident Wilson osobně angažoval při osvobození Čechoslováků od habsburské nadvlády, nepřetržitě s hlubokým a sympatizujícím zájmem boj československého lidu za národní samostatnost a hospodářské jistoty. Vždy jsme obdivovali píli Československa při utváření demokratických institucí a jeho snahu přispět k mírovému životu evropských národů..." Velvyslancem v Československu byl jmenován Lawrence Steinhardt, diplomat, jehož schopnosti byly možná přeceňovány, který však byl rozhodnut přispět k tomu, aby Československo rodinu demokratických evropských národů nikdy neopustilo. Praha byla podle něj klíčem k východní Evropě, místem, kde měly Spojené státy reálnou šanci "získat zpět ztracenou půdu a zastavit vlnu komunismu, směřující na Západ."

O tom, že již na sklonku války byla v Evropě připravována konstrukce, která měla v budoucnu umožnit spuštění železné opony, není pochyb. Stejně tak je však podle mého názoru nepochybné, že otázka na které její straně se ocitne Československo, zůstávala otevřena. Nebyli jsme opuštěni, zapomenuti a přes všechny nepříznivé vnější okolnosti zůstával náš osud především v našich rukách.

7.3.2005