ARCHIV

Vládní krize: nezapomínejme na KDU!

Není pochyb o tom, že ten, kdo nynější vládní krizi spustil, byl premiér Gross. Během pár měsíců vyšlo najevo, že na svou vysokou funkci není vůbec připraven. Projevil krajní necitlivost při výběru nejbližších spolupracovníků. Podcenil problém s odposlechy politiků. Problémy s bytem a s podnikáním jeho manželky byly nakonec tou poslední kapičkou, která spustila vodopád. To všechno je až příliš očividné, takže by člověk mohl snadno přehlédnout podíl druhého hlavního aktéra krize, KDU-ČSL.

Lidovci byli postaveni do velmi nesnadné situace. Premiérovy problémy hrozily stranu vážně poškodit. Současně vedení a předseda Kalousek cítili v pozadí hrozbu tiché koalice ČSSD – KSČM s dostatečnou většinou v PS. (To, co tvrdí představitelé ODS – že Gross a vedení ČSSD jsou na této skryté koalici už dávno dohodnuti - je přitom účelová nepravda, z níž zlý úmysl trčí jako sláma z bot.)

Odtud odvinula řada kroků, nad nimiž zůstává rozum stát.

Za prvé: už v úterý 15. 2. se údajně předsednictvo KDU-ČSL usneslo na tom, že bude kategoricky požadovat Grossovu demisi. Přitom ještě v pátek 18. 2. představitelé strany dávali najevo, že rozhodnutí o premiérovi je záležitost ČSSD, a dali sociálním demokratům tři poměrně snadno splnitelné podmínky. Hned následující den obnovili nekompromisní požadavek Grossova odstoupení, a po dalších smířlivých náznacích dali tuto středu ČSSD ultimátum, o němž nemohli předem nevědět, že pro ni bude nepřijatelné. Místopředseda Kasal považuje toto jednání za konsistentní, já bych řekl, že jde buď o hysterii, nebo habaďuru na koaliční partnery a veřejnost. Těžko říci, co je horší.

Za druhé: požadavek lidovců z minulé soboty je absurdní. Kdyby došli k závěru, že nemohou se sociálními demokraty spolupracovat, bylo by logické, kdyby jejich ministři podali demisi. Místo toho vedení strany vyhlásilo, že ministři ve vládě zůstanou, aby neuvolnili místo komunistům; odejít musí sociálně demokratický premiér. Přitom nemají vůbec žádný instrument, jak premiéra přimět k demisi, zato premiér má jednoduchý instrument k tomu, jak je z vlády vyhodit, a nejspíš to taky – ač nerad – udělá. Tím se otevře prostor pro komunisty, tedy to, čemu chtěli lidovci zabránit.

Za třetí: podle lidoveckého návrhu společného prohlášení z minulé středy se mají všichni koaliční partneři včetně ČSSD a včetně premiéra, úřadujícího předsedy a kandidáta na předsednický post podepsat pod nepřímou výzvu, aby tento kandidát byl na sjezdu ČSSD smeten z politické scény. Premiér má v Poslanecké sněmovně vysvětlit své některé výroky, a pokud se mu to nepovede, uvést je na pravou míru, případně vzít zpět a kát se. A ČSSD má své partnery ujistit, že se nic podobného už nebude opakovat.

To je nabídka k smíru kongeniální té, kterou v létě 1914 učinilo Rakousko-Uhersko Srbsku. Dělá si KDU-ČSL ze sociálních demokratů a z české veřejnosti legraci? Předstírat ochotu ke smíru a zároveň dávat partnerovi zjevně nepřijatelné požadavky je chování nejen politicky nesmyslné, ale taky lidsky sprosté.

Pohled na českou politickou scénu je tristní: pozorovatel zvenčí může snadno nabýt zjednodušeného a nespravedlivého dojmu: na jedné straně silná, perfektně zorganizovaná KSČM s dlouholetou tradicí, zkušenostmi a praxí v tom nejhorším slova smyslu. Na druhé straně chaotické hloučky ctižádostivých a chtivých mamlasů, kteří si nevidí ani na špičku nosu.

Zdá se, že jediný, kdo si vážnost situace uvědomuje, je prezident Klaus: ale jak si s ní může úplně sám poradit?

Mladá fronta Dnes 28. února 2005