ARCHIV

Prezident Klaus a já

Titulek tohoto článku vypadá příliš ambiciózně, měl bych ho napřed vysvětlit. Nechci se poměřovat s nejvyšším ústavním činitelem České republiky. Ale využít příležitosti, kterou poskytuje dvouleté výročí jeho volby k tomu, abych zrekapituloval shody a neshody. K prezidentovi – a zvlášť tak výraznému, jako je ten náš dnešní – se nějak vztahuje každý politický komentátor.

Klause jsem v posledních letech daleko víc kritizoval, než chválil. V čem se lišíme a v čem ne? Velký rozhovor, který poskytl Mladé frontě Dnes, a jakási přiložená anketa poskytují dobré východisko.

První část ankety se týká euroústavy a Evropské unie všeobecně. Nemyslím si, že by Klausovy ostré výhrady neměly žádné reálné jádro. Evropská unie v dnešní podobě je velmi ambiciózní projekt a plánovaná integrace bude daleko obtížnější, než si to její nynější dirigenti představují. Zahraniční politika, diktovaná v případě Francie mindráky ze zašlé imperiální slávy, v případě Německa masochismem (hystericky přehnaná reakce na nacistickou minulost), znamená v mnoha ohledech rehabilitaci mnichovanství a appeasementu obecně. Jak se máme se svými historickými zkušenostmi cítit bezpečně v takovém společenství? Přesto je EU sdružením vyspělých demokratických zemí (ve své většině demokratičtějších a vyspělejších než je ČR). Může nám v mnoha ohledech pomoci, a tam, kde cítíme nebezpečí, můžeme v ní najít silné a spolehlivé spojence. Mám nepříjemný pocit, že se Klaus jednak bojí jednak toho, že čeští politici obecně a on zvlášť si nebudou moci dovolit všechno to, co by si mohli dovolit bez EU (a to je moc dobře), a jednak toho, že některé černé hříchy minulosti, které bychom nejraději zametli pod koberec, protože máme přehnaný strach z možných důsledků toho, kdybychom se k nim slušně přiznali, by nakonec mohly být tematizovány nějakými nezasvěcenými „finskými poslanci z Laponska“. Upřímně mne těší, jak dobré mínění má náš prezident o Laponcích!

Následují otázky ke konkrétním tématům; proberu je popořadě:

V případě zákona o registrovaném partnerství se možná shodujeme, prezidentovo vyjádření není úplně jasné. Podle mého názoru jsou homosexuálové lidé handicapovaní a společnost by jim měla vyjít vstříc, jak se v takovém případě sluší. Navrhovaný zákon to činí v únosné míře. To, že společnost podporuje v první řadě rodinu, a že rodina je něco jiného než registrovaný vztah dvou osob téhož pohlaví, je mimo diskusi.

Kjótský protokol mi na rozdíl od prezidenta nevadí, pochybuji jen o jeho účinnosti. To, zda se USA připojí nebo nepřipojí, je jejich věc. Vypadá to ale, že bez nich bude pro kočku.

Jsem stejná generace jako prezident, s lehkými drogami nemám a nebudu mít žádnou zkušenost. Také nemám na věc silný názor, ale myslím si, že když neexistuje silný důvod pro to, něco zakázat, má to být povoleno. Čili: jsem spíš pro legalizaci.

Na rozdíl od prezidenta si myslím, že v ČR existuje diskriminace žen. V malých, dílčích, ale nepříjemných věcech. Stačí se kouknout na výplatní pásky. Toho zneužívají fanatické feministky ke svému nezřízenému blbnutí.

Na rozdíl od prezidenta bych byl pro jisté zpřísnění potratového zákona. Potrat je něco jiného než vytržení bolavého zubu. Zdaleka ovšem nejsem stoupencem ochrany lidských práv od okamžiku početí, absolutního zákazu potratů a podobných zrůdných nesmyslů, které prosazují čeští klerikálové.

Petici za zákaz komunistické strany považuji ze nesmysl a prázdné gesto (v tom se zjevně s Klausem shoduji). Nezdá se mi ovšem spravedlivé tvrdit, že ji dělají lidé, kteří se nebyli schopni vyrovnat se svou komunistickou minulostí. Někteří možná ano, jiní ne.

Na eutanázii nemám, stejně jako prezident, silný názor. V zásadě platí, že život si člověk nedal a nemá právo si ho brát nebo žádat, aby mu byl odebrán. Nevylučuji, že pokud budu jednou umírat ve strašných bolestech na rakovinu, nabudu jisté tolerance pro tuto eventualitu.

Klonování pro zdravotnické účely se na rozdíl od prezidenta nebojím. Nepovažuji za možné klonování za účelem plození dětí.

Pokud jde o Hippies, revoltu, proti rodičům a volnou lásku, musím říci, že tahle vlna šla v šedesátých letech úplně mimo mne. Zdálo se mi, že je v tom hodně jakéhosi anarchického kryptobolševismu, jako literárnímu kritikovi mi písemné plody tohoto směru připadaly hloupé, nudné a nechutné. Za konečnou stanici lásky jsem vždycky považoval rodinu. Vzpoura proti rodičům musí být něčím legitimována, přičemž vzpoura sem, vzpoura tam, nemělo by přestat platit: cti otce svého a matku svou.

Pokud jde o střet civilizací, částečně se asi shodneme: je to módní heslo, jako před časem „konec dějin“. Ve světě probíhá odjakživa střet mezi dobrými lidmi a darebáky, a tento střet vede napříč civilizacemi. Darebáctví ovšem velmi často vykvete ideologickým květem: jedním takovým je ideové zázemí islámského terorismu.

V druhé části rozhovoru uvažuje prezident o tom, že za vlády socialistů se ČR ocitla na šikmé ploše a porušila se rovnováha mezi svobodou a řádem. Tento způsob ideologizování je mi dosti cizí: až bude u vesla liberální pravice, octneme se na ploše našikmené naopak, všechno se nejdřív vyrovná a za nějakou dobu se nám zase bude stýskat po řádu. Přitom jsem přesvědčen, že všude, kde to jen trochu jde, má mít svoboda před „řádem“ přednost.

Za podstatné považuji prezidentovo hodnocení současné vládní krize. V něm s prezidentem v podstatě ve všem souhlasím. Analogii s Únorem 1948 jen lehce naznačil: v této poloze je zcela na místě, ačkoli si to nikdo z aktérů zjevně nepřipouští. Je zjevné, že spouštěcím mechanismem krize byly skandály premiéra Grosse, že ale skrytě narůstala přinejmenším po celé tři roky labilního vládnutí této koalice. Nynější situace se nedá nijak zpytlíkovat, měla by být řešena zásadně. Nejlepším řešením by byly předčasné volby, jenže vyvolat je dnes je krajně obtížné, ne-li nemožné. V takové situaci je druhou a horší možností vláda, na níž se shodnou čtyři demokratické strany as která přemostí dobu do řádných voleb. Vládu tato země potřebuje.

Zároveň se ukazuje do budoucna nezbytným uvažovat o změně volebního řádu tak, aby negeneroval soustavně patové situace, a změnit mechanismus vypisování předčasných voleb. Klaus se přimlouvá za zvýšení role prezidenta, v této poslední věci to asi jinak udělat nepůjde.

Václav Klaus se dostal do situace, v níž prezidentovi přísluší vyvíjet aktivitu a snažit se zprostředkovat mezi rozhádanými politickými subjekty. Trochu mu to přeju, je to o hodně složitější než malovat čerty na zeď, což bravurně dělal doposavad. Ted má před sebou skutečný zásadní problém, po prvé od roku 1992, kdy se hroutila federace. Tenkrát to v zásadě zvládl, povede se mu to i teď? Jeho možnosti coby hlavy státu jsou o hodně skromnější než byly možnosti českého premiéra před třinácti lety.

27. února 2005