21.2.2005 - 26.2.2005

ARCHIV

Jak má vypadat presumpce neviny v médiích

Když se rozvířila v médiích aféra s premiérovým bytem, reagoval na ni iniciativně ministr Dostál. Prohlásil, že média nerespektují zásadu presumpce neviny a že je třeba zpřísnit tiskový zákon. Tezi o presumpci neviny po něm zhruba za týden zopakoval předseda KSČM Grebeníček.

Marně jsem si lámal hlavu, jak to oba pánové myslí: noviny požádaly premiéra o vysvětlení, kde vzal peníze na byt, a on se do vysvětlování neuvěřitelným způsobem zamotal. Znamená presumpce neviny to, že se novinář nesmí ptát, když odpověď může vzbudit pochybnosti? Pak jsem si ale uvědomil, že mám k dispozici příklad, který názorně vysvětluje, jak má vypadat dodržování zásady presumpce neviny v tisku.

V roce 1969, krátce před zákazem časopisu Tvář, jsme v něm otiskli ukázky toho, jak psaly bezprostředně po skončení druhé světové války české noviny o tehdejším účtování s českými Němci. Mimo jiné také následující zoufalý dopis, který redakci lidoveckých Obzorů někdy v roce 1945 poslala čtenářka z Velkého Meziříčí:

Vážení pánové!

Prosím Vás, tlumočníky strany katolické, jíž Kristus je symbolem božství a nejkrásnějšího lidství, neboť umíral umučen a přece se za své nepřátele modlil, nerozviřujte pokud možno národnostní nenávist, neohřívejte ji znovu a znovu. Volám k Vám jako věřící katolička – kazí se tím vším národ i charakter. Už dítě chce vraždit, nadává své bábě, která nosí pásku jako Němka, do sviní atd. (promiňte mi ten výraz, ale bylo skutečně použito kromě tohoto ještě horšího). Jiné dítě volá: „Pojď si, Mirku, také do ní (Němky) kopnout!“ – A voják, kdysi tichý, dobrý hoch, vypráví o tom, jak byli voláni na pomoc proti opilým Rusům a jak bil hlava nehlava, až lebky praskaly. Snad se chtěl jen „vytáhnout“, kde však je ta jeho mírnost? – Jiný otřásající případ se udál právě včera. Oběsila se tu ve vyšetřovací vazbě nenáviděná Němka. Její mrtvolu položili do márnice. Inu, jedinečné divadlo pro kulturního člověka v polovině dvacátého století – vyhublá mrtvola oběšené ženy. I děti se přišly podívat. A také si koply do ní a plivly si! - A co řeknete pánovi ze Žižkova, který se ve vlaku honosil, že jako zatímní velitel sběrného tábora prosil své podřízené, aby internované dovedli zpět z práce alespoň živé, že za ně ručí. Když jednou do krve rozedráni přišli zpět, a jeden si zoufale držel rozpárané břicho, aby mu střeva nevyhřezla, kopl jej a pak mu milostivě dovolil, aby si „ty střeva držel“.

Pro samotného Boha prosím, vzpamatujte se a zadržte všechny ty, kteří nevidí dál. Zlo se léčí jen dobrem a ne ještě horším zlem. Dobro není slabost, je naopak morální povinností. Spěli bychom k zániku a stihl by nás těžký trest. Nemohu už to snést, musím Vám to napsat a prosit, když je na mnoha místech tolik nerozumu.

Na dopis promptně reagovala Kulturní politika, snad nejodpornější komunistická stoka, jaká tehdy existovala. Kryl ji svou autoritou uznávaný dramatik a režisér E. F. Burian (za stalinismu to pak dotáhl až na generála přes divadlo), o chod redakce se staral pozdější bojovník za komunismus s lidskou tváří A. J. Liehm. Reakce zněla:

V dvanáctém čísle Obzorů jsme se dočetli na dvou stránkách velmi mnoho poučného o tom, jak se dívá cizí, přátelský i nepřátelský tisk na náš německý problém, přesněji řečeno na současný pobyt Němců u nás i na jejich budoucí transfer, Není to radostné čtení, i když uvážíme, že jsme ve zmíněném článku četli jenom odsuzující kritiky a že bychom jistě v cizím tisku našli hlasy, které dovedly o tomto problému povědět něco příznivějšího. Proč redaktor Obzorů vybral jen hlasy svědčící proti nám – to je jeho věc.

Ale v témže čísle najdeme o deset stránek dále v rubrice „Z dopisů redakci“ dopis „věřící katoličky R.D. z Velkého Meziříčí“, která Obzory jakožto tlumočníky katolické prosí, aby nerozviřovaly národnostní nenávist. Píše, že je strašné, když se děje to a ono a kromě jiných případů vypisuje příhodu o jednom pánovi ze Žižkova, který se ve vlaku honosil, že jako zatímní velitel sběrného tábora prosil své podřízené, aby internované dovedli z práce zpět alespoň živé, a jednomu, kterému prý z rozpáraného břicha vylezla střeva, milostivě dovolil, aby si je držel.

Takhle se dnes tedy dělají také noviny. Na začátku čísla si stěžujeme, že cizí tisk o nás píše lži – ať už z nevědomosti nebo ze zlého úmyslu - , ale v témže čísle dáváme všem lidem, kteří umějí číst a chtějí nám škodit, do ruky zbraň, protože píšeme ve svých vlastních novinách o zvěrstvech, o nichž redakci informuje čtenářka. Není přece nic lepšího, nežli vzít Obzory, citovat z toho dopisu tolik, kolik je zapotřebí, a ejhle: celý svět si může ve všech novinách světa přečíst, co my sami píšeme o zvěrstvech, které na Němcích pášeme.

V případě čtenářky z Velkého Meziříčí měl být dopis a tvrzení v něm obsažená co nejpoctivěji ověřeny a pak – neotištěny. Neboť měly být odevzdány příslušným úřadům k zakročení a výsledek zákroku teprve měl být sdělen veřejnosti.

Návod je zjevný: MfD obdržela jakési echo o tom, že způsob, jakým si premiér profinancoval byt, je velmi nejasný. Její povinností bylo se obrátit se s informací na nějaký kompetentní úřad (nejlépe úřad předsedy vlády, ale hodilo by se i ministerstvo vnitra) a čekat, co z něho vypadne. A až by došlo vysvětlení, MfD by je zveřejnila, nejlépe jako dementi falešných zpráv, které se šíří éterem.

Učme se u komunistů a u ministra informací Dostála!

27. února 2005