ARCHIV

Puč, chléb – a slunce

Debata o Vítězném únoru nás může ještě i dnes zavést do zajímavých končin, význam „Února“ samotného bychom však neměli přeceňovat. Sovětská vojska se dostala v dubnu 1945 až k Labi, a moskevští slouhové by zde tedy po dobu studené války vládli tak jako tak.

Jistě, komunisté nemuseli hned v první, „košické“ vládě získat důležitá ministerstva; to byla úlitba velkému slovanskému bratru, který nás měl podle Benešovy neblahé koncepce chránit před odvěkými nepřáteli, tedy Němci, Maďary - a kupodivu i Poláky. A demokracie jsme se nemuseli vzdávat tak nahonem: ještě před prvními poválečnými volbami došlo k likvidaci svobodné opozice, která zde existovala nejpozději od roku 1867. Ale to vše jenom zdůrazňuje fakt, že v Únoru byli hozeni přes palubu pouze ti, kteří tam předtím sami naházeli jiné. Označení „puč“ je v této souvislosti nepřiměřeně patetické; byla to klasická fraška o podvedených podvodnících.

Vítězní komunisté byli jen cynickými přisluhovači ruského imperialismu, a řečmi o „prosazování zájmů pracujících“ (viz Grebeníčkův úhel pohledu, publikovaný v LN 25. 2.) to už nezachrání. Samo sebou nešlo o nějaký „socialismus“, ale o poslušné plnění příkazů kremelských vládců. I z vlastních řad museli nakonec komunisté oběsit každého, na koho z Moskvy ukázali.

„Statisíce lidí“, které před sedmapadesáti lety „dostala“ KSČ do ulic, vypovídají jen velmi málo o skutečné společenské podpoře této strany; po Únoru už komunisté žádné volby neumožnili, a dobře věděli proč.

V houštině Grebeníčkových únavných floskulí by se však nemělo ztratit nic z toho, v čem má lídr současných komunistů pravdu. Velké rozkrádání (neboli znárodňování) skutečně začalo již v roce 1945, a nesetkalo se s většími protesty. Okradeni měli být původně jenom hodně bohatí – a na tom patrně nebylo nic špatného. Teprve později (přesněji v roce 1953) se ukázalo, že mají být okradeni úplně všichni, včetně dělníků, ale to už bylo pozdě.

Nikoli únor, ale vše, co mu předcházelo, je důrazným varováním, že se nemůžeme spoléhat na naše demokratické tradice – dohromady žádné totiž nemáme.

Měli bychom rovněž umět odpovědět na otázku, proč se zde komunistické ideály těšily takové oblibě i u těch, kteří nebyli fascinováni mocí a nikdy nikomu nechtěli zakroutit krkem. „Kdo bere chudým radost ze života?“, ptal se v polovině dvacátých let s velkou naléhavostí Josef Hora ve své reakci na Čapkovu úvahu „Proč nejsem komunistou?“. „Kdo jim odpírá čistý byt, slunce, chleba a léky? Kdo jim odpírá všecko to ostatní, k čemu domnívá se míti právo každý rozumný člověk?“

V odpovědi na takto sugestivně kladené otázky je třeba opakovaně připomínat to, o čem komunisté nikdy nemluvili a nemluví. Totiž dotud nevídanou populační explozi, jakou náš kontinent zažil během devatenáctého století; počet obyvatel se tehdy ztrojnásobil. Do té doby byli Evropané soustavně decimováni opakujícími se hladomory a morovými ranami. Kdo by chtěl tvrdit, že tu měl každý člověk právo na čistý byt, chléb a léky – až přišel zlý kapitál a všechno vzal? Zajisté přibylo chudých lidí – už proto, že přibylo lidí vůbec. Ale teprve podnikání ve velkém, jemuž jeho nepřátelé říkají kapitalismus, umožnilo takový bezprecedentní nárůst populace. A také (zde se básník nemýlil) vzalo lidem slunce, neboť bylo zpočátku spojeno s překotným růstem nevzhledných měst, která mají zvláštní kouzlo jen pro ty, kdo v nich nemusejí žít; sebevětší bída v agrárních společnostech nebije tak zoufale do očí jako bída slumů. Konec hladomorů je potom málo platný: kapitalismus zjevně nedokázal vytvořit ze dne na den dostatek vilových čtvrtí, a byl proto komunisty obviněn z vykořisťování, ožebračování – a nakonec odsouzen k zániku.

Důsledky byly ovšem příliš tragické, než abychom mohli celý komunismus odbýt lacinou ironií. Slýcháme-li však v souvislosti s chudobou „třetího světa“ o útisku a vykořisťování, měli bychom pokaždé připomenout, že tamní populace roste ještě mnohem rychleji než ta evropská za časů Karla Marxe. A že ani tam nemohou nějaké vítězné únory nabídnout žádné řešení.

Martin Vrba