ARCHIV

Eine kleine Grossmusik

Najít odpověď na otázku, co nám to tu pan premiér hraje za kousek, zda burlesku či furiantského dupáka, zda operu furóre, svou labutí píseň nebo nějakou odrhovačku z periférie, není zrovna lehké, ačkoliv ve skutečnosti je to hudba nadmíru vážná, stejně jako Beethovenova devátá.

Kdyby mi nějaký student před koncem minulého semestru donesl jako požadovaný námět na celovečerní film politický příběh a lá „Gross and his Family“, zřejmě bych žasl nad jeho nespoutanou fantazií a neřízenou fabulací v žánru politické komedie, kde je možné absolutně vše. Stejně tak bych shledal v onom kuse tisíce a jednu dramaturgickou chybu, která - pokud by nebyla zcela záměrná a měla svou vnitřní logiku, - činí z hlavního protagonisty a vedlejších postav bytosti, odporující základním aristotelským požadavkům na věrohodnost hrdinů, viz. kupříkladu poslední rozhovor s panem Rodem v MfDnes ze soboty 26. února t.r., v němž líčí, jak díky své důvěřivosti přišel o hromadu peněz a jaký je samaritán, roznášející potřebným statisíce smotané do ruličky, a jak až nyní zjistil, že peníze jsou vlastně určeny pro mladého pana Grosse. Na druhé straně, Aristotelés píše: „I když je zobrazovaná osoba po některé stránce nedůsledná a ve svém zobrazení představuje právě takovou povahu, musí být přitom nedůsledná důsledně.“ Pan Rod se jako dramatická postava zachoval přesně dle aristotelské poučky, stejně důsledně nedůsledně se chová pan Simkanič a strýc Vik, jakož i premiér, takže vlastně veškeré námitky jsou bezpředmětné. Důsledně nedůsledně se ostatně chovají i další vedlejší postavy, ať už jde o členy největší vládní strany či stran koaličních, a tu je třeba si položit otázku, proč tomu tak je a kde je vlastně skryto jádro této vypravěčské figury, která byla v téhle taškařici užita. Aby totiž bylo možno analyzovat dramatický kus, je třeba odhalit jeho premisu. Pro nezasvěcené: jde o základní otázku „Co se stane, když...?“ Eduard Bass v Cirkusu Humberto vložil do úst drezérovi koní radu, již udílí mladé krasojezdkyni, která má před svým prvním výstupem: „Když vjedeš s koněm zadkem do manéže, už to číslo nezachráníš.“ Odpověď na otázka, zda v případě analyzovaného kusu „Eine kleine Grossmusik“ tato premisa platí, je jasná. Další otázka: kdy kdo vjel ponejprv zadkem do manéže? Bylo to sociální demokracie, která vyhrála nevyhrála poslední parlamentní volby, takže se musela dát dohromady s jinými politickými krasojezdci, aby mohla křehce balancovat na tenkém laně, která se snažila marně zachraňovat zpackané číslo při prezidentské volbě, při evropských, senátních a krajských volbách a tak dál až do dnešních dnů, včetně toho, že místo prvního nudného premiéra, nominovala do čela vlády nešikovného politického eskamotéra, který místo aby svou partu co nejrychleji z manéže vyvedl a přenechal místo jiným komediantům, dupe zarputile v kobylincích. Snaha ono zpackané číslo napravit komorně, bez doprovodu ryčné hudby a extatického virblu, rovněž nikam nevede. Slovní žonglérství je nedostatečné, chybí mu vtip, humor a nadhled, leč oplývá drzou arogancí; tahání králíků z klobouku a holoubků ze skrytých kapes nedosahuje ani úrovně osmiletého adepta salónní magie, u zkoušek by takový šantala propadl. Po peripetii je v dramatu nutno spět rychle ke katastrofě, závěrečném aktu, leč kus začíná být nudný, publikum je otráveno, už tuhle šlo principála před Strakovu akademii vypískat, ale je to s ním jako s Chopinem, taky nevěděl, kdy skončit, před domnělým koncem se vždy znovu vzepjal a rozehrál další quasifinále.

„Eine kleine Grossmusik“ unikne možná pozornosti hudebních vědců, ale bezpochyby se zapíše do historie politických šaškáren. Pokud by si některý z mých studentů vybral za téma diplomní práce české politické hry, nebudu mu to rozmlouvat. Život totiž dokáže psát daleko lepší taškařice, než mnozí osvědčení a opěvovaní autoři, znající realitu všedního dne jen od kavárenských stolků. Analyzovat politické hry za pomoci aristotelských, klasicistických nebo schillerovských pravidel dramatu může být pro budoucí tvůrce nadmíru užitečné. Takže aspoň něco.

David Jan Novotný