ARCHIV

Česká politika se zacyklila

Česká veřejnost je pobouřena: parlament nebyl ani napodruhé schopen splnit svou povinnost a zvolit prezidenta. Opusťme neplodnou úroveň paušálního obviňování (hospodské: tak už se kluci, sakra, dohodněte, a když to neumíte, jděte od válu). Paušální obvinění nikam nevedou a navíc, povinností parlamentu není se za všech okolností dohodnout (parlament se například nedokázal dohodnout na tom, že by prezidentem měl být Miloš Zeman, a je dobře, že se mu to nepovedlo). Lidová nespokojenost má ovšem své racionální jádro: česká politická scéna trpí nedostatkem konsensu. Nejde jen o volbu prezidenta, ale o stále chatrnější vládní většinu v poslanecké sněmovně. Proč a kdo není schopen se dohodnout?

Někdy v roce 2001 se tehdejší předseda ČSSD Zeman rozhodl opustit politickou scénu. Učinil tak ve chvíli, kdy bylo zjevné, že se stal pro stranu přítěží a většina jeho okolí to tak vnímá. Předsedou, stínovým a posléze skutečným premiérem se stal nevýrazný Vladimír Špidla, prezidentským kandidátem strany Otakar Motejl, taktéž nevýrazný, s dobrou pověstí napravo i nalevo, takže se dalo předpokládat, že ve své funkci nebude zdrojem problémů. Všichni si oddychli a ČSSD bez velkých problémů vyhrála parlamentní volby. Katastrofický propad ve volbách zaznamenala „Koalice“ KDU-ČSL a US-DEU. Slušný počet znechucení pravicových voličů se k volbám vůbec nedostavil, a díky tomu slavila velký úspěch i KSČM. Výsledkem byla chabá vládní koalice s minimální většinou v PS a dvojí svod pro ČSSD v podobě KSČM a ODS.

K dovršení všeho se Zemanovi zastesklo po politice a začal se drápat na prezidentský stolec. To vyvolalo paniku v novém vedení ČSSD. Napřed rozšířili vnitrostranické referendum, aby se ho mohli zúčastnit i ti Zemanovi stoupenci, kteří nejsou členy ČSSD. Dále rozšířili počet dalších kandidátů, kteří se pak v referendu navzájem vyšachovali. Do první prezidentské volby si postavili dr. Bureše, pro něhož nebyli schopni hlasovat. Nebyli pro něj schopni hlasovat ani jejich koaliční partneři, kteří nominovali vlastního kandidáta, jenž rovněž propadl. Komunisté pečovali jen o to, aby v druhém a třetím kole náhodou někdo neuspěl.

V druhé volbě se ČSSD soustředila na to, jak zabránit volbě vlastního kandidáta, Miloše Zemana. To se jí podařilo hned v prvním kole, takže v druhém a třetím neměla koho volit. Komunisté to měli tentokrát jednodušší – hlídali jenom Klause.

Dosavadní úsilí vládní koalice se dá shrnout do dvou zásad: za prvé, aby byl zvolen někdo nezvolitelný, za druhé, aby nebyl zvolen Klaus. První se nepovedlo, druhé ano.

Také cíl třetí volby je jasný: zabránit zvolení Klause. Proto strany koalice tentokrát hodlají navrhnout vlastního kandidáta. Nejprve se dohodli na třech univerzitních potentátech bez chuti a zápachu. Poslanecký klub ČSSD je projednával a postavil se za čtvrtého, Pavla Rychetského. Ten má s třemi předchozími společné především to, že prezidentem být nechce. Navíc je nepřijatelný pro koaliční partnery, kteří se postupem ČSSD právem cítí být zaskočeni.

Nyní se protiklausovským repelentem má stát někdejší čelný představitel OH a ministr školství v Tošovského vládě prof. Jan Sokol. Protože nezíská hlasy skalních zemanovců, bude odkázán na komunisty. Také Klaus bude odkázán na komunisty. Komunisté mohou oba kandidáty ždímat, a ten, který projeví aspoň minimální dávku slušnosti, nemá šanci.

Z tohoto stručného výčtu je jasné, že hlavním, i když ne jediným viníkem situace je rozložená ČSSD, která se chová nelogicky a politicky nezodpovědně. Na situaci se neblaze podepsal krach Koalice v letních volbách a dále nenávistná šovinistická kampaň ODS i voličská neúčast, které nahrály komunistům.

Shrnuto a podtrženo: byl zvolen parlament, který není schopný zvolit prezidenta. Vládní většina se oddrolila, koalice se zmítá ve vnitřních sporech. Nejsilnější vládní strana je jimi skoro paralyzována. Východiskem by teoreticky byla přímá volba: všichni s ní souhlasí a každý si ji představuje jinak. Ke změně ústavy je zapotřebí kvalifikovaná většina, jíž parlament není schopen dosáhnout. Takže zbývají předčasné volby, ale ty může vyhlásit jen prezident, který je nezvolitelný. Současný český politický systém je potvora, která se kouše do vlastního ocasu. Příznivá situace pro muže silné ruky a rázných řešení.

Mladá fronta Dnes 11. února 2003