ARCHIV

V kaši

Podivuhodné děje, které se odvíjejí od tragikomické aféry s bytem premiéra Grosse, dospěly do stádia, kdy kynou „nedozírné následky“, jak říkával nebožtík generál Ludvík Svoboda. Oběma nynějším protagonistům konfliktu, premiérovi i lidoveckému předsedovi Kalouskovi, se obratným manévrováním povedlo dostat se navzájem do kouta.

Kalousek se po rozpačitém začátku postavil k problému čelně a požaduje premiérovu rezignaci. Tím se mu podařilo ČSSD za Grossem sjednotit, nikoli sice ideově, ale zato přímo existenčně. Gross vyhlásil, že hodlá vládnout menšinově a hledat podporu napříč politickým spektrem, to znamená u komunistů. Ti zatím dávají najevo, že by nebyli proti předčasným volbám: což je kudla, kterou drží sociálním demokratům pod krkem (předčasné volby by je nejspíš zničily). Oponenti kryptokomunistů v ČSSD ztratili lídra i půdu pod nohama a nezmohou se nejspíš na nic jiného než na držení pozic a stranické jednoty. Gross dal nechtě za pravdu Zemanovi a hodlá dělat jeho politiku, protože mu nic jiného nezbývá. Zemanovci by tedy měli tisíc a jeden prostředek k tomu, jak ho zkompromitovat a zničit, ale běda! Nemohou tak učinit. Zbaví-li se premiéra, padne vláda a trumfy se octnou v rukou prezidenta Klause. Ten není při výběru a jmenování nového vázán ničím jiným, než že to musí být homo saopiens sapiens a český občan. ČSSD je odsouzena stát jednotně za Grossem až do příštích voleb, budou-li ještě nějaké.

Zároveň se Kalouskovi podařilo rozdělit vlastní stranu: zaktivizoval se jeho rival Svoboda. Ten považuje ultimátum Grossovi za politicky neprozíravé. Podporuje jej v tom mj. i vlivná jihomoravská krajská organizace strany. Rozdělení lidovci jsou ovšem Grossovi k ničemu.

Máme tedy vyhlídku na vládu ČSSD s KSČM v zádech. Komunisté toho budou chtít za podporu hodně a sociálním demokratům nezbude, než jim hodně dát.

Vyvstává několik otázek:

Za prvé: co udělá v této situaci ODS? Kdyby chtěla přispět k tomu, aby se situace „odostřila“, musela by nějak vyjít ČSSD vstříc. To je po slovní řeži ve Sněmovně skoro nemožné a rozhodně by se to neobešlo bez jakési ztráty preferencí. Nicméně: myslí si vedoucí funkcionáři strany, že je situace vážná, nebo se jim zdá, že o nic nejde a všechno se nějak upytlíkuje?

Za druhé: co v této situaci udělá prezident? Nyní nejsou brány v potaz jeho schopnosti kartáčově buzerační, ale komunikativní. To se národu zpravidla moc nelíbí. A nemyslí si náhodou i on, že o tak moc zase nejde?

A za třetí: co hodlají dělat poslanci ČSSD, jimž není opravdu zásadně po chuti spolupráce s komunisty (jsou-li vůbec takoví)? Troufnou si postavit se proti vlastní sjednocené straně? Pokud ne, mají jakousi zcela minimální šanci na přežití. Pokud ano, budou mít čest, ale žádnou politickou budoucnost.

Při pohledu na tuhle šlamastyku člověku napadá spousta analogií, od anšlusu Rakouska po Vítězný únor. Jsou vesměs chmurné. Zdá se, že po patnácti letech v podstatě svobodného vývoje si středoevropský premiant v oboru demokracie může vybrat mezi ukrajinskou a běloruskou cestou.

Ve středu večer budeme moudřejší. A můžeme se utěšovat, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Do středy třeba kaše vychladne. Doufejme, nic jiného nám totiž nezbývá.

19. února 2005